petrarka72 komentáře u knih

Stanici 11 jsem si kdysi půjčila a přečetla, líbila se mi, ale v první chvíli mi nepřipadala jako něco zvláštního. O pár let později jsem si ji koupila a přečetla znovu, protože se mi některé obrazy neustále vracely. Autorka umí psát tak, že si některé věci (o nichž v jiných dystopiích čtete a přijímáte je v rámci žánru jako okrajový fakt) opravdu intenzivně uvědomíte. Třeba to, že od určitého momentu vám cesta na dohlednou vzdálenost může zabrat celý život...

Moře klidu je napsáno podobnou metodou jako Atlas mraků, útržky příběhů, které zdánlivě končí ve vzduchoprázdnu, aby se vzájemně propletly a ozřejmovaly (pozor, je to náročné na pozornost). Svět a některé jeho skutečnosti se zjevují ve své podobě z roku 1912, 1918, 1990, 2008, 2020, 2203, 2401, nikoli v tomto pořadí, a jsou nahlíženy perspektivou té které doby a zkušeností především jedné z postav, která hledá anomálii a pokouší se zjistit, zdá žije v realitě či simulaci. Výraznými motivy jsou hudební skladba, konec světa, jak ho známe (ale v které době?), typologicky opakující se hrdinové (proč jsem u pasáží s Edwinem myslela na Roberta Frobishera?) a cestování v čase. Tématem snad lidskost jako taková (a v čem vlastně tkví), ovšem to je hodně zjednodušené... Souhlasím s uživatelem vnimat_Krasu - čtěte, je to dobré. Dodávám - a chytré. A autorka má stále ráda letiště. :-)

7 06.01.2024

Takový pokus o uzavření ztráty. Na jednu stranu nejhorším možným způsobem - metodou "kdyby"; na stranu druhou se zdá, že všechny další možnosti byly během dvaceti let od smrtelné nehody manžela na motorce vyzkoušeny a odloženy. Zde je pozitivní důvod - stěhování a šance na nový začátek... Přiznám se, že pro mne to bylo iritující čtení, podvědomě jsem ho odmítala, neustále se snažila některé pasáže přeskakovat a silou se k nim vracela. Autorka má totiž pravdu - existují jen špatné otázky a relevantní důvod prostě není. Jsme tady a pak ne. Toť vše.

7 06.01.2024

Nesnáším frázi "čekala jsem něco jiného". (Nesnášíš překvapení? Nečti!) Tady se jí ale nevyhnu... Situace: brutální chřipka - postel, pot, vyčerpané břišáky od kašle a bolavé hroty plic - hledání něčeho lehkého do čtečky - Jodi Picoult, anotace ala Harlequin bílého typu, krásná obálka (a 30% sleva na e-knihy). Dobrá, vyrajbuju si mozek romantikou, ať si zpříjemním bdělé okamžiky a nepláču, když nebudu mít sílu pokračovat, koneckonců tyhle příběhy končí vždycky stejně... A nastalo první obrovské překvapení tohoto roku. Romantika ano, ale asi tak v pětině příběhu, zbytek poměrně syrové líčení nedávného období. Skláním se před těmi, kteří dělají J. P. rešerše - a před ní, jak umí vybalancovat obecné se subjektivním... Diana uvízlá mezi dvěma životy nejen v nabízejícím se smyslu, ale jako "tulačka po hvězdách nad Galapágami". Žena bilancující, vyrovnávající se se vztahem k matce, hledající to správné místo nikoli "vedle někoho", ale "s někým", tápající mezi tvůrčím a striktně plánovacím způsobem existence. Pár dalších nezapomenutelných postav - "zlatý trojlístek" Rodney, bezradně temná Beatriz, fotografka Hannah nebo Kitomi Ito, ochránkyně ikonického obrazu Toulouse-Lautreka... Nakonec jsem mezi popíjením Paralenu Grip a propocováním lůžkovin četla skoro v jednom kuse. Ano, čekala jsem něco jiného. A tohle bylo sakra dobré.

14 05.01.2024

Ten vyprahlý svět, který člověka spolkne a nenechá po něm vůbec nic, si člověka podmaní. Stejně jako rodinné drama, zpočátku jen tušené, pomalu se rozvíjející a odhalující ošklivá tajemství - až ke kupodivu katarznímu závěru. Nathan, Cameron a Benny, jejich rodiče, jejich děti, jejich farmy, jejich touhy, jejich pinožení se za snesitelným životem... Čtenář leccos vytuší, ale na konkrétní řešení si musí počkat. Jsem spokojená.

11 04.01.2024

U Mellicka to mám vždycky stejně. Na začátku se bavím tou směskou humoru a nechutnosti a kochám se nápady, jejichž množství a originalita není u jiných tak samozřejmá. Prostřední část je něco mezi etnografií, přírodními vědami a procházkou po Freudovi, říznutými rodinnou výchovou. Je to nechutné, slizké a fascinující. A závěr se jako obvykle překlopí do emocionální nálože, k tomu s nadstavbou. Díky za přímé odkazy na Strašidelnou vagínu (to první setkání bylo monstrózní).

9 02.01.2024

Poslední kniha roku 2023 - a potěšila: trojlístek Kit, Manny a Charlie pojí přesně ten typ toxické chemie, který z příběhu dělá drsné a zábavné čtení. Navíc téma (ne)důvěry vůči bližním, pout, jichž se pokoušíme zbavit nebo se jim vyhnout, i když by nám prospěly a pro existenci jsou vlastně nezbytné, a vazby mezi matkami a dcerami je důležité. A všimněte si, že jsem ani jednou nepoužila slovo "láska"...

10 31.12.2023

Po Ďáblově cestě docela propad. Takový pokus o politický thriller pro ženy. Nicméně dočetla jsem.

10 29.12.2023

Pět obětí, které překračujeme (a možná si do nich i kopneme) při honbě za informacemi o jednom z nejznámějších, ač neznámých anglických vrahů konce devatenáctého století. Pět životů je záminkou pro zasvěcený popis viktoriánské společnosti, s přesahem do obrany tehdy neexistujících lidských, konkrétně ženských práv. Matka "na šikmé ploše" Polly, alkoholička Annie, syfilitička nikoli z vlastní viny Elisabeth, nonkonformní divoška Kate a tajemná Mary Jane (asi jediná prostitutka mezi nimi, navzdory obecné představě) tančily tak rychle, jak dokázaly. Postupný sešup ze snesitelné existence do trojúhelníku ulice - hospoda - chudinský útulek, bez domova, bez dostatečné nebo alespoň minimální ochrany mužů (potrava pro predátory), případně s jejich ochranou za cenu extrémního ponižování a násilí (protože výprask je výchovný, přece), hodné existence jen jako výdělečné mašiny či aparáty na výrobu dětí. Občanky druhé kategorie, které když se ztratily, málokdy je někdo hledal, protože případní příbuzní, přátelé, bližní měli sami co dělat... Nejsem feministka, ale tady se mi otvírala kudla v kapse... Díky autorce za info, hvězda dolů za množství překladatelských chyb a překlepů.

8 28.12.2023

Pro mne kniha roku 2023 - nejen mezi rozhovory a v rámci literatury, jíž se nepřesně říká "populárně naučná". Způsob tázání Aleše Palána slouží a je odrazovým můstkem zpovídanému, Miloslav Nevrlý odpovídá podmanivým až strhujícím způsobem. Ať už se hovoří o floře, fauně, horách, vlastním životě, druhých, s nimiž se potkal cestou či na toulkách, či obecně lidských věcech. Vrchovatě se mi dostalo toho, čemu soukromě říkám "ACH efekt"- užila jsem si maximálně. Další zastávka Karpatské hry, následující Kdo chodí tmami... Veliké díky oběma autorům.

"Netrápí tě konečnost, smrtelnost? Jak se ti to podařilo? A bolelo to, zabydlet se v takovém východisku?"
"Vlastně ani nevím. Nebolelo a nebolí mě zatím nic, ale to se může změnit. Nevím, jestli se trochu nerouhám, ale zdá se mi, že se smrti nebojím. Prostě něco mně bude jednou odňato a já to již nebudu postrádat."
(s. 235)

7 26.12.2023

Vynikající! Pronikavě chytrý román o generačním míjení a stavu světa, který vstupuje z těžké minulosti do obtížné budoucnosti. O hodnotách pomíjivých a nezbytných, co znamená rodičovská a synovská/ dceřiná láska a mnohé další tváří v tvář věčnosti a jak se svět mění, ať chceme či nechceme (a můžeme maximálně klopýtat za ním).

11 24.12.2023

Kupuji sestře a vždycky přečtu, než jí to předám. Roční odstup je akorát na to, abych nezapomněla, oč šlo minule - a hlavně abych se setkala s návykovými postavami. Příště bez jedné z nich... Oko je stejně napínavé jako předchozí díly - a zábavnější díky autorovým hrátkám s filmovými horory, jejich motivy a postupy. Jeho seznam 150 hororů si nenechte ujít, posouvá román na vyšší level.

12 22.12.2023

Renesanční škola pragmatismu. Jak získat a udržet si moc. Letem světem, přesto do hloubky o předpokladech a vlastnostech hlav států (drobných městských i rozsáhlých říší). Mnoho příkladů z historie a soudobé společnosti, takže vlastně i učebnice historie - respektive způsobu, jak o historii přemýšlet. Četla jsem kdysi na škole, návrat se odehrál kvůli čtenářské výzvě - a byl to návrat inspirativní.

14 22.12.2023

Pěkná práce. Kateino trauma z vody a případ ztraceného dítěte.

9 21.12.2023

Nenadchne, neurazí. Vietnamská historie letem světem přes ságu Tranovy rodiny. A spousta nevyužitých příležitostí vypovědět něco víc než srdceryvnou story o tom, jak jde čas v režimu, který přechází z jedné války do druhé.

6 19.12.2023

Tohle byla veliká krása - a jedna z nejzajímavějších knih letošního roku. Petr Stein, osmnáctiletý navrátilec z lágru, a jeho provizorní čas mezi květnem 1945 a červnem 1946 (plus ve flashbacích pár let zpátky, doba okupace, koncentrák, pochod smrti). Čekání na návrat rodiny z Osvětimi, spolubytí s různě orientovanými vrstevníky (Icek je jedna z nejpozoruhodnějších postav), osahávání možností intimních vztahů, přizpůsobování se světu, který se definitivně změnil, zároveň hledání vlastní cesty a snad přitakání životu (s jistou výhradou). Píšu obecně, abych příliš nespoilerovala, ale největší síla románu tkví v jeho konkrétnosti. Zdánlivě pouhé plynutí dnů, jakýsi "tanec tak rychlý, jak jen ho hrdina tančit dokáže", se opírá o fakticky přesný popis života Židů (nejen) v poválečné Praze a empatický vhled do duše člověka, který se rozhlíží a tápe mezi možnostmi existence. K tomu zajímavá struktura (viz srovnání dvou útěků, jednoho z pochodu smrti, druhého směr vybrané místo k životu) a vzorná, atmosférotvorná práce s jazykem.

15 18.12.2023

Sebeobětování není cesta. Snaha diktovat druhým, jak mají žít, není cesta. A vztahy mezi ženami, příbuznými zvlášť, jsou obzvlášť komplikované... Rok s Agathou touto knihou končí. Díky za všechny čtenářské rozkoše.

6 13.12.2023

Willowbrook je prototyp strašidelného blázince - o to horší, že byl v provozu v sedmdesátkách, přitom způsob jeho fungování uvízl někdy v devatenáctém století. Podfinancování, nedostatek personálu a úroveň psychofarmak v dané době je jedna věc, ale to, co se dělo za zdmi a co dělali lidi lidem, to je jedna hrůza. Zrození Úchyláka je vlastně logický důsledek. A třebaže nejnapínavější je poslední, thrillerová část knihy, spíš si budu pamatovat plíživý, gradující děs její části prostřední.

11 10.12.2023

Doporučím hru Tomáše Vůjtka Švejkův návrat a stejnojmennou inscenaci ostravské Arény. Prakticky stejné situace z Haškova života, ale umněji napsané a provedené. K tomu bez rádoby vtipného aktuálního "kontextu".

5 09.12.2023

Takhle to vypadá, když se intelektuál rozhodne být rozverný. :-) A vyjde mu to, takže vydělá i nějaké peníze. A tak si to zopakuje sedmnáctkrát během svého života, vylepšuje, dopisuje, rozvíjí, varíruje, paroduje kde co a kde koho včetně sebe, prostě se baví... Kapitoly o tom, jak se hájí pánové z Vyližmi a Čuchnisi, o posunkovém sporu, o antidantovském pekle, o putování po jazyku si budu pamatovat... Nejsem znalec antické či středověké literatury, bible ani církevní kultury, představitelů těch či oněch filozofických směrů atd., takže bez vysvětlivek by mi smysl spousty věcí unikla. Ale prolínání intelektuálního a buranského humoru, výrazně groteskní vidění, asociační zacházení s motivy, rozkoš autora z rozvíjení "dobrodružství" Pantagruela, Panurga a tu a tam nějakých dalších mě prostě bavilo. A té radosti, když mi došla literární či filozofická narážka či souvislost! - Jinak Patrik Ouředník je překladatelský bůh. A Desprezovy Pantagruelovy žertovné sny jsou úžasné a v ničem si nezadaji s Goyovými Caprichos. - Těším se na Gargantuu.

8 08.12.2023

Jednohubka na hodinu. Bez překvapení, bez zajímavosti.

9 07.12.2023