ludek.n
komentáře u knih
Klan M
Brian Michael Bendis
Způsobila rozpad Avengers, zabila své kolegy, přátele a dokonce i manžela, ze světa udělala podivnou utopii, v níž každý zdánlivě dostal to, po čem toužil, ale nikdo z toho není kdovíjak nadšený a teď završila všechno své šílenství proslulým výrokem „Už žádní mutanti“. To je Wanda Maximoff, alias Scarlet Witch. Brian Michael Bendis je autor, který se nikdy nečetl zrovna lehce na první brnknutí. Dává prostor čtenáři, aby se domýšlel, představoval si a odvozoval závěry. Klan M budiž toho příkladem. Žádné dlouhé uvádění do děje, vysvětlování, nebo flashbacky, zato spousta nápověd, náznaků, myšlenek, které se rozvíjejí kdesi vzadu za dějovou linkou. V jeho vyprávění je spousta věcí, které vám při prvním čtením ani nedojdou, nebo si jich nevšimnete. Někdy máte pocit, že jste se ztratili, že jste přeskočili pár panelů, které vám teď chybí. Ale když se vrátíte, zjistíte, jak geniální přesmyčku na vás Bendis vytáhl, jak šalamounsky vás poslal na úplně jinou vlnu, než jste očekávali. Myslím, že tohle si mohou dovolit jen ti nejlepší z nejlepších. Oliver Coipel tomuto způsobu práce poskytl grafický podklad, který se v ničem nenechává zahanbit. Temné, drtící a beznaděj vzbuzující stránky střídají jasné, zářící a pastelově pestré panely plné naděje, že všechno zlé se v dobré obrátí a budoucnost je možné zachránit. Klan M je přemýšlivý crossover, který si vyžaduje všechnu čtenářovu pozornost.
Fantastic Four: Konec
Alan Davis
Mohlo to být skvělé poslední (?) dobrodružství Fantastic Four, ale jak se často stává, pokud toho chce člověk moc najednou, zůstanou mu tak akorát oči pro pláč. Alan Davis je bezpochyby umělec od pánaboha, ale v případě Konce velké čtyřky dal toho do tyglíku prostě příliš mnoho, a výsledkem je přeplácaná kostýmní přehlídka hrdinů, padouchů i tvorů, stojících mimo obě skupiny. Vše smícháno dohromady v nepřehledné směsici. Uměleckým záměrem nejspíš bylo udělat grandiózní sestřih scének, které by následovaly v rychlém sledu za sebou, přičemž by nedaly čtenáři čas na nic jiného, než na zběsilé otáčení stránek a lapání po dechu. Že se to tak úplně nepovedlo, je dáno už zmíněnou snahou mít tam všechno možné a nejlépe trojmo. Což o to, nakreslené je to parádně (člověk si až učurává do trenek), co je to ale platné, když za líbivou bombastickou obálkou, nenásleduje nic moc dalšího. Alan Davis rozjíždí tolik dějových linií, že vám z toho půjde hlava kolem, jak skáčete z jedné strany vesmíru na druhou, zpracováváte kdejaký historický odkaz a v patách se vám řítí snad úplně všechny týmy, co jich Marvel zná. Líbil se mi dětský odlehčující prvek (hmyzí úderka je úplně dokonalá), bohužel ho převálcovaly davy, jejichž síle se nemohla postavit ani Sue Richardsová se svým originálním krátkým sestřihem.
Iron Man: Začátek konce
Archie Goodwin
Poté, co se vypořádá s Night Phantomem, Unicornem a Red Ghostem, čeká Tonyho Starka zkouška z nejtěžších: vinou robotického dvojníka doslova ze dne na den ztrácí kontrolu nad svým impériem a v tu nejméně vhodnou chvíli se přihlásily také problémy s jeho nemocným srdcem. Polívčičku si pak přihřívají Midas, Lucifer, Crimson Dynamo a Titanium Man. Výsledkem toho všeho je, že se v Iron Manově zbroji nakrátko objeví náhradník, který na sebe vezme část oné nesmírné odpovědnosti. Archie Goodwin nikdy nebyl zářivou a oslavovanou scénáristickou hvězdou, ale jeho příběhy mají pevnou strukturu, skvělou zápletku a atraktivní vedení děje. Přes všechny zákruty, smyčky, manévry a zvraty se vyznačují přehledností a čistotou, kterou by mu mohli závidět mnozí slavnější kolegové. Možná je to i proto, že se nebojí ukázat neporazitelného hrdinu, dennodenně zachraňujícího lidstvo, jako člověka, který má sem tam i slabší chvilku, je plný pochybností a někdy se mu dokonce pod jeho ocelovou maskou pohne i nějaký ten lícní sval. O tom by koneckonců mohl něco říct i kreslíř George Tuska, který tyto pocity zvěčnil svou tužkou. Jeho silné a ostré linie se k opancéřovanému Avengerovi hodí dokonale a některé jeho panely se prostě nedají přejít bez rozechvění. Deset Iron Manových sešitů tohoto ultimátního kompletu mě přesvědčilo, že i komiksy staršího data mají pořád co říct.
Avengers: Na věky věků. Část 2
Roger Stern
Dobrodružství Avengers pokračuje. Přenesením boje do Immortusova sídla v limbu si nepomohli. Naopak teď musí členové Avengers čelit nové hrozbě od Správkyní času, které chtějí pomocí krystalu věčnosti vymazat prakticky všechny existující časové linie a zničit všechny odlišné reality, ve kterých by mohla být ohrožena jejich existence. Nové nápady, nová koncentrace událostí, nové zákruty na cestě k cíli, nové postavy a spousta vysvětlování. Čím blíže jsme závěru, tím zběsilejší tempo příběh nabírá, aby nakonec vyústil v oslepující katarzi. Poslední kapitoly tohoto vyprávění jsou ohromující, jedna monumentální davová scéna za druhou v nekonečné řadě na dvojstránkách i v jednotlivých panelech. Zvrhlí a zkažení Avengers proti čestným a šlechetným Avengers. Souboj století...? Událost, na kterou se nezapomíná...? Přes všechnu tu pompu a bombastičnost se mi však v hlavě objevuje zrádná myšlenka, že je toho tady až příliš, že je to zbytečně překombinované, cirkusácké, ztrácející smysl. Carlos Pacheco na druhou stranu mohl ukázat, co všechno v něm je, protože zvládnout ty hromady postav a udržet si přitom přehled a jasnou mysl, chce určitě pořádnou dávku umu a pevnou ruku. Pro nás čtenáře je tu pak spousta věcí k objevování.
Avengers: Na věky věků. Část 1
Roger Stern
Ricka Jonese ohrožuje vládce času Immortus. Aby se mu ubránil, použije Rick nově získanou „osudovou moc“ a přivolá si na pomoc sedm členů Avengers, kteří jsou každý z jiného času. Nový tým je okamžitě vtažen do víru dění a přestože nemají tušení, o co v této hře jde, o nepříteli nepochybují. Ani o úkolu ho zastavit. Scénárista Kurt Busiek se s přispěním Rogera Sterna pustil do ságy, která nejenom staví před Avengers nové výzvy, ale připomíná i mnoho z historie marvelovského světa. Znalci si tak mohou vychutnávat mnohé narážky a výjevy z minulosti jednotlivých superhrdinů či jejich protivníků. Příběh je nicméně samonosný, takže si ho užijí i ti, kdo zase až tolik zkušeností s vesmírem značky Marvel nemají. I přes poměrně komplikovanou strukturu vyprávění, je děj přehledný a srozumitelný. Hrdinové z různých časových rovin (stejně jako cestování časem) navíc autorům nabízejí zajímavé možnosti, které vytěžují, seč jim síly stačí. Samozřejmě v popředí zájmu stojí, co jiného než boj na tisícero způsobů. Konečně mluvíme tady o největších bojovnících Země. Šťávu a neuvěřitelnou energii všem bojovým scénám (a nejenom jim) pak dává fenomenální Carlos Pacheco, před jehož výtvarným cítěním se hluboce skláním. Jeho kresba je prostě skvělá a na ty úžasné panely, kterými pokryl stránky, se dá koukat zas a znova pořád dokola, aniž by se člověku omrzely. Je to on, kdo dal tomuto komiksu duši a bez něhož by to prostě nebylo ono.
Avengers: Zrození Ultrona
Stan Lee
Než se Avengers (tady ve složení Giant Man, Wasp, Hawkey a Black Panther) podívají na zoubek šílenému robotovi s božským komplexem, který si říká Ultron-5, musejí se vypořádat s nejednou lapálií, občas vycházející z jejich vlastních řad. Napřed jsou tu Páni zla a proradná zrada komorníka Jarvise, poté se společně s Captainem Amerikou vydají strojem času dr. Dooma do minulosti, aby vypátrali, jak to bylo s Buckym a baronem Zemem, aby se hned po svém návratu museli vypořádat s proměněnou realitou a Scarlet Centurionem. Setkání se syntezoidem Visionem konečně probudí v Avengers zájem o původce všeho zla Ultrona, a když je tento padouch zpacifikován už se na scéně objevuje Yellowjacket, jehož svatbu s Wasp nevybíravě přeruší Ringmaster se svým cirkusem. Řečeno jednoduše „pro tým superhrdinů práce až nad hlavu“. Přes všechnu snahu se začíst, mi jednotlivé příběhy malinko splývají. Těžko v nich hledám něco, co by mě zaujalo nad rámec průměrného zážitku a určilo sekvenci k zapamatování. Tento problém mám ostatně se všemi scénáři Roye Thomase, ať už jsou účinkujícími X-Meni, Defenders, Inhumans, neuvěřitelný Hulk nebo jako v tomto případě Avengers. Dokonce ani King Size Annual #2, který je součástí tohoto ultimátního kompletu a který vrací do hry původní tým Avengers, na tom nic nezměnil.
X-Men: Schizma
Jason Aaron
Telepat Quentin Quire alias Kid Omega možná ani sám netušil, co svým vpádem na konferenci o regulaci zbraní, způsobil a jak strašlivou lavinu uvedl do pohybu. Pro Cyclopse a Wolverina je spouštěčem roztržky, která rozdělí komunitu mutantů do dvou táborů. Scénáristé Jason Aaron a Kieron Gillen se pustili do konfliktu dvou prominentních mutantů s veškerou vervou a stvořili výjimečný příběh, který svým dopadem dalece přesáhl jejich pětidílnou minisérii. Na začátku je tým, který chrání svět, na konci dva rozzlobení muži, kteří si vybíjejí frustraci jeden na druhém a jejichž vize budoucnosti nemůže být odlišnější. Boj proti sentinelovi odkryl hloubku propasti mezi nimi a zdá se, že není síly, která by ji dokázala překlenout. Kdo z ostatních mutantů se přidá na tu či onu stranu, je pak předmětem zkoumání posledního sešitu Obrození. Co se týče výtvarné stránky, přestože každý díl kreslil jiný umělec, není to rozbité ani nesouvislé. Samozřejmě si okamžitě všimnete rozdílů ve způsobu kresby, v kompozici, faceliftu i rozložení panelů, ale najdete i spoustu společných znaků a vůli vytvořit stejnorodé prostředí, ve kterém se při přechodu z jednoho sešitu na druhý neocitnete pokaždé na jiné planetě. Když vezme do ruky tužku takový Carlos Pacheco, Alan Davis nebo Adam Kubert (abych jmenoval alespoň některé) je na výsledek jejich práce opravdu radost koukat.
Uncanny X-Men: Dark Phoenix
Chris Claremont
„Před lety jsem spatřil narození Jean Greyové. Viděl jsem, jak z dítěte dospěla v ženu, jak převzala své předurčené místo mezi X-Meny. Viděl jsem ji zemřít... a viděl jsem ji znovu se zrodit jako Phoenix!“ Jenže teď je z ní vinou Masterminda neovladatelná Dark Phoenix, která je hrozbou pro celý vesmír. Scénárista Chris Claremont má neoddiskutovatelnou zásluhu na tom, že jsou dnes X-Meni tím, kým jsou - jednou z vlajkových lodí marvelovského vesmíru. On je pozvedl z prachu až k hvězdným výšinám a pak jim po dlouhá léta věnoval svůj um a péči. Dark Phoenix je v téhle záslužné práci navíc ještě milníkem. Představil nejsilnějšího člena týmu v jeho životné formě, ale zároveň mu nedal dojít odpuštění. Příběh tímto dramatickým zakončením nebývale zhořkl a nabral na závažnosti, která pak do budoucna dala autorům řadu podnětů ke zkoumání. John Byrne na pozici výtvarníka a spoluautora příběhu vdechl postavám přirozený sex appeal a zápletkám dynamiku a napětí. Jeho panely jsou krásně čitelné a přehledné, takže nehrozí, že se v nich ztratíte. Je střídmý v používání pompézních efektů, přesto vás provede dějovými zákrutami s neobyčejnou vervou a nasazením.
Uncanny X-Men: Druhá generace
Chris Claremont
V roce 1975 nastartoval speciál Giant-Size X-Men #1 scénáristy Lena Weina a kreslíře Dave Cockruma novou éru marvelovské série X-Men. Byli to oni dva, kdo na scénu vrátili Wolverina a přidali do hry nové hrdiny: Storm, Colossuse, Nightcrawlera, Bansheeho a na krátkou dobu i Thunderbirda. Jejich nápadu se pak chopil Chris Claremont a společně s kreslířem speciálu Davem Cockrumem ukázal světu předávání žezla, původní X-Meni skončili a odcházeli, noví se poznávali a učili se, jak pracovat jako jeden tým. Vše pro ochranu světa, který je ani po všech těch letech nepřestal nenávidět a bát se jich. S druhou generací začala nová éra X-Menů, kteří si následně vydobyli post světové komiksové stálice. Tato kniha ultimátního komiksového kompletu představuje úplné začátky nového týmu. Deset sešitů nejrůznějších dobrodružství, s hrabětem Nefariou, s Kierrokem, se Stevem Langem a jeho sentinely a nakonec s Blackem Tomem Cassidym a Juggernautem. Jednotlivé příběhy mají solidní drive i zápletku, ale poněkud zkratkovité a náhlé konce. Rozuzlení příběhů se často odehraje na jediné stránce, v horším případě na několika málo posledních panelech. Jako by autoři už měli v hlavě nový nápad, nový příběh, a tak honem pryč se starým. Za mě dobré, ale s nějakými těmi rezervami.
Wolverine
Frank Miller
„Zvíře ví, čím je, a přizná to. Člověk tuší, čím je... ale klade si otázky. Má sny. Snaží se. Mění se. Roste.“ Wolverine v rukách Chrise Claremonta opravdu vyrostl. Pořád je to zuřivá, nezkrocená šelma s instinktem zabíjet a nenávistí v každém póru svého těla, ale možná poprvé tady v této čtyřdílné minisérii vidíme i Logana člověka. Člověka, který si klade otázky, přemýšlí nejen o sobě, ale i lidech okolo, přičemž jim věnuje o něco více pozornosti než jen coby objektu, určenému k efektivnímu zabití. Láska, čest, odplata a spravedlnost na japonský způsob, co víc si přát? Příběh má vysoký dramatický potenciál, ale i přemýšlivější okamžiky, které dávají prostor zkoumat Wolverinovu osobnost. Je to krátké, rychlé a uzavřené vyprávění, které má všechno, co je potřeba pro dobrou zábavu. Frank Miller na postu výtvarníka odvádí zatraceně dobrou práci. Claremontovy vize naplňuje beze zbytku a s originalitou sobě vlastní. Je silný v celkovém pojetí i drobnokresbě, vyhýbá se laciným efektům i pompézním scénám, takže čtenář má pocit opravdovosti. Divoké scény zvládá s přehledem a čistě. Wolverine není oslnivý komiks, ale funguje a já s ním strávil příjemné chvíle.
Wolverine: Projekt X
Barry Windsor-Smith
Projekt X je doslova a do písmene sólová jízda multifunkčního umělce Barryho Windsor-Smitha. Nejen že se postaral o scénář, kresbu a obálky, ale působil zde i jako inker, kolorista a pod palcem měl částečně i lettering a výsledný tisk. Pokud jste tedy někdy chtěli mít v ruce komiks, který by byl tak komplexní, jak je to jen možné, Projekt X je přesně ten pravý. Můžeme pak dlouze polemizovat, jestli je to cesta tím správným směrem, nebo zda se zde naopak do popředí derou sebestředné tendence, postrádající kritický odstup. Ať tak nebo tak, Wolverinova ne úplně dobrovolná účast v projektu X je podle mého mínění jedním z nejsyrovějších představení tohoto zmutovaného hrdiny v marvelovském univerzu (a možná i v komiksovém světě vůbec). Byť Windsor-Smithova kresba není kdovíjak líbivá nebo propracovaná, je pořádně drsná a opravdová. Bohužel je občas malinko nepřehledná a ke dnu ji táhne karnevalová barevnost. Ta se Barrymu vymkla zpod kontroly (pokud to tedy nebyl tvůrčí záměr, pak bych ovšem pochyboval o jeho příčetnosti). Příběh jako takový má potenciál, ale zůstal někde na půli cesty. Nějaký průlom, nedej bože snad úplné odhalení Wolverinovy minulosti, se nekoná. Spíše přešlapujeme na místě. Co jsem si tedy z Projektu X odnesl? Divoký, nespoutaný a nekompromisní projev, který si nebere servítky a neohlíží se napravo nalevo.
New Avengers: Útěk
Brian Michael Bendis
„Skupina neobyčejných lidí... lidí, které by vás ani náhodou nenapadlo spojit do jednoho týmu. Lidí, ochotných odložit stranou své osobní zájmy a problémy. Lidí, kteří automaticky dělají to, v čem jsou nejlepší, kteří si nedají oddech, aby uvažovali o hrozivosti situace, ve které se ocitli.“ Brian Michael Bendis musel napřed kapitolu největších hrdinů světa Avengers ukončit (viz UKK Avengers: Rozpad), aby mohl začít spřádat plány pro New Avengers. Nový tým, ale staří hrdinové. Zpočátku mi to přišlo strašně zmatené, pak se dějová linka zdánlivě projasnila, jenže to nevydrželo dlouho a byl to zase zmatek nad zmatek, a na dovršení všeho otevřený konec s douškou „pokračování příště“ (ale nejspíš nikdy). Takže další ultimátní ochutnávka, která nabila zbraně slepými náboji. To jí samozřejmě nebrání být pořádně drsnou a temnou ouverturou, která někde cestou sebrala i nějaký ten intelektuální podtón. Přiznávám, že mi Bendisovo klamání nepřítele mnohdy nedávalo smysl (možná proto, že rozpoznat přítele od nepřítele, je občas docela oříšek, o tajemných náznacích ani nemluvě). Nebýt to tak parádně nakresleno, asi bych před tímhle dobrodružstvím utekl už někde v první třetině. David Finch mě ale přikoval do sedačky s takovou bravurou, že jsem vydržel až do finále a nevynechal jediný panel.
Punisher: Vítej zpátky, Franku část 2
Garth Ennis
„Co chceš dělat, zabíjet, dokud nebudou úplně všichni lidé mrtví? Pak budeš konečně šťastnej...?“ Ennisova divoká jízda New Yorkem s Punisherem po boku pokračuje. Energii rozhodně neztratila, jen má o něco více zákrut a odboček, než jsme čekali. Ty ji bohužel malinko odvádějí od vytčeného směru a nechávají ji bloudit pustinami poněkud zbytečných skečů. Satirický nadhled, který v první knize o Frankově návratu do New Yorku tolik pomáhal odlehčit nesmiřitelný cynismus hlavního hrdiny, tady už sklouzává k pitoreskní karikatuře, dělající s drsného Harryho Bambiho na výletě s přáteli. Asi to nejlepší na liniích Elita, Mr. Paybecka a otce Redonda je jejich ukončení. Podle mého jim bylo věnováno až příliš mnoho prostoru a jejich vstupy v této druhé polovině už byly jen mlácením prázdné slámy. K tomu se koneckonců přibližovali i Soap s Richthofenovou, kteří to však nakonec ustáli jen s malou kaňkou na cti. Co se Ennisovi vůbec nepovedlo, bylo úvodní představení Rusáka. Být to samostatně hodnocená sekvence, udělil bych jí tak mínus jednu hvězdu. Na konec ještě zmíním famózní fotorealistické obálky Tima Bradstreeta. Docela by mě zajímalo, jak by vypadal komiks, nakreslený tímto umělcem.
Punisher: Vítej zpátky, Franku část 1
Garth Ennis
„Vítej zpátky, Franku. Zpátky do světa vrahů, znásilňovačů, magorů, úchylů. Každou minutu čerstvý značkový zlo, pořád nový a nový druhy, chrlený mezi lidi rychlostí myšlenky...“ Garth Ennis přivádí cynického a nelítostného Franka „Punishera“ Castla zpátky do zkaženého New Yorku, aby přinesl zhoubu všem nekalým živlům, kterých je město plné. Už to není o pomstě za zmařené životy jeho rodiny, o etice samozvané spravedlnosti či čemkoli jiném hlubokomyslném, už je to jen a prostě o zabíjení! Bez morálky, bez lítosti, bez jediného zaváhání. Dokonce ani Daredevil, muž beze strachu, nedokáže zabránit Frankovi udělat to, co si usmyslel. Garth Ennis vypráví hrubozrnný, přímočarý příběh, který se na nic a na nikoho neohlíží. Jeho zničující jízda šesti sešity je posetá mrtvolami od začátku do konce a zdá se, že se nikdy nezastaví. Na nějaké úlitby bohům a citlivým duším rovnou zapomeňte, tohle je možná ten nejdrsnější New York, jaký kdy poznáte. Už od první stránky jsem věděl, že se mi tenhle komiks bude líbit a nemýlil jsem se (alespoň ne moc). Výtvarník Steve Dillon k tomu přispěl svým dílem. Jeho kresby jsou skvělé, a hádám, že se při nich bavil stejně jako Garth Ennis, když vymýšlel pro toto dílko zápletku.
The Mighty Thor: Hledání bohů
Dan Jurgens
Asgard byl zničen, duhový most byl roztříštěn a ze zářivých věží města bohů zbyly jen ruiny. Thor, vracející se z paralelního vesmíru, nenalézá ani nikoho ze svých blízkých, po Asgarďanech jako by se slehla zem. Vydává se proto na Zemi, aby se ujal svých povinností Avengera a pátral po katastrofě, která postihla jeho domovinu. Mohl by to být bezesporu skvělý příběh, kdyby to nebyla jen ochutnávka daleko rozsáhlejšího vyprávění. Vlastně všechno, co tu scénárista Dan Jurgens na ploše sedmi sešitů rozehraje, zůstane nedokončeno. Jednotlivé linie pak díky tomu působí zmateně a nekonzistentně. Motivy a postavy se vynořují odnikud, aby vzápětí mizely neznámo kam. V jednu chvíli si hrajete na pískovišti za domem, a hned vzápětí už škeblí rozrýváte mořské dno. Někteří z účinkujících se prezentují jako na slovo vzatí schizofrenici a je nesmírně obtížné sledovat, nebo dokonce chápat, jejich myšlenkové pochody, ať už jsou zvrácené nebo oceněníhodné. Než aby se problémy a situace řešili, přihazuje autor další a další, až je z nich hromada, která hrozí zřícením a pohřbením všeho skutečně dobrého. Nezbylo mi tedy nic jiného, než rezignovat na pochopení zápletky a užít si alespoň více než solidní kresbu Johna Romity jr.
Nelidé
Stan Lee
„Nejdříve byli vyhoštěni ze své skryté domoviny na rozkaz Black Boltova šíleného bratra Maxima. Pak se stali cílem všemožných divokých útoků ze strany takzvaných lidí. Útoků, které nijak nevyprovokovali jenom svou odlišností.“ Série minipříběhů zpod pera Stana Leeho, Jacka Kirbyho, Roye Thomase a Garry Conwaye, které mají v hledáčku partu Inhumans v čele s mlčenlivým vládcem Black Boltem, by pro mě možná byly daleko zajímavější, kdyby to nebyla týmovka, která se přes všechny možné, rádoby psychologické a vážně míněné, přihrávky, zabývá jen bojem každého s každým. Myšlení na úrovni troglodytů a celková averze k jednotlivým členům (snad s výjimkou Medusy a samotného Black Bolta) mi udělala ze čtení těchto příběhů doslova očistec na Zemi, při němž jsem neomluvitelně, nespolečensky zíval. Jacka Kirbyho a Roye Thomase jsem ještě zvládal, ale úvodní jednohubky Stana Leeho byly (při vší úctě k tomuto velikánovi) tak dementní, až se mi chtělo trhat knihu na kusy. Nemohu souhlasit s Marcem Lupoiem z předmluvy, že se jedná o intenzivně podmanivou knihu, kterou budete chtít číst dál a dál, abyste zjistili, co všechno se tady bude dít. Jedinou touhou, kterou jsem měl já, bylo, aby už to trápení skončilo.
Tajné války superhrdinů Marvelu část 2
Mike Zeck
Tajné války superhrdinů na planetě Battleworld pokračují. Jedna skupina proti druhé a všichni proti všem. Dr. Doom proti Galactusovi a posléze i proti Beyonderovi. Kdo najde svatý grál moci vesmíru a kdo odejde z měření sil jako vítěz? A kdo si z tohoto klání nakonec odnese nejvíc? Jim Shooter rozehrál omračující partii se spoustou hrdinů, spoustou motivů a spoustou zájmů, nyní musí dát všemu snažení smysl a především vymyslet, jak příběh uzavřít. Na rozdíl od jiných scénáristů nezvolil metodu šokového bleskového zvratu na poslední chvíli a zničující sprint do cíle, ale vydal se cestou postupného bourání hradeb a rozložení pointy do několika kroků, kterými pak naplnil několik sešitů, aby měl dost času i prostoru pohrát si se závěrečným vyhodnocením. Je to dospělé a má to svá pro i proti. Finále díky tomuto postupu není zbrklé a nezničí dlouho budovanou atmosféru nějakým zběsilým cliffhangerem, na druhou stranu si člověk uvědomí, že mu nějaký ten šok na konci chybí, že tam nebylo ještě „něco, co by vás posadilo na prdel“. Musím Jimovi nicméně přiznat, že to zvládl dobře. Neupnul se na jednu zápletku, rozvíjel jich hned několik, každé postavě se snažil dát prostor, vymýšlel pro ni vlastní příběh a současně je všechny dával dohromady do jednoho komplexního celku. Mike Zeck a Bob Layton mu v tom byli nápomocni všemi svými silami, ale platí to, co jsem napsal už u předchozí knihy, k nějaké velkoleposti se bohužel ani nepřiblížili. Je to spíš civilní a poctivá práce, ale i ta se cení. Takže za mě spokojenost.
Tajné války superhrdinů Marvelu část 1
Mike Zeck
Mocný Beyonder přenesl superhrdiny a superpadouchy na planetu Battleworld, kde je pod příslibem neodolatelné odměny postavil proti sobě. Avengers, Hulk, Spider-Man, X-Meni, dr. Doom, Galactus a další mají celý svět pro sebe jako jednu velkou arénu, v níž nejde o nic menšího než o přežití... nebo o smrt. Jim Shooter se pustil do velkolepého crossoveru s šalamounským nápadem odsunout všechny účinkující na speciální kolbiště mimo jejich komfortní zóny a nechat jim volné pole působnosti. Svět slepený z různých kousků vesmíru nabízí atraktivní prostředí s nekonečnými možnostmi. Stejně jako množství figur, kde žádné dvě nejsou stejné. Každý má rozdílené cíle a touhy, každý přistupuje k situaci, v níž se ocitl, jinak, každý chce něco jiného a očekává od ostatních něco jiného. Na světlo světa vystupují všechny rozepře, nespokojenosti a křivdy z minulosti, uzavírají se nová spojenectví. Jsou tu i tací, kteří mají už od samého začátku svou vlastní osobní a sobeckou vizi a nezajímá je nic okolo. Její naplňování odsoudí ostatní k roli dětí, hrajících si na vojáky. Ale i děti dokáží pěkně pozlobit. Mike Zeck a Bob Layton odvádějí na pozici kreslířů spolehlivý výkon, přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že onen očekávaný dojem velkolepého představení nenaplnili. Jejich panely jsou fajn, ale z žádného jsem nebyl unešen a žádný mě ani neomráčil. Uvidíme, zda se to ve finále posune k lepšímu.
Marvel: Horory
Roy Thomas
Ultimátní sbírka s názvem Marvel horory představuje malý výběr hrůzostrašných příběhů, které se objevovaly na pultech komiksových svatostánků v letech 1967-1973. Deset ukázek toho, čím se Amerika v 70. letech bavila poté, co se zmírnila pravidla samosprávného cenzurního orgánu Comics Code Authority. Autoři jako Gary Friedrich, Gerry Conway, Steve Gerber, Len Wein nebo Roy Thomas mohli ukázat, co ukrývá jejich tvůrčí mysl, když se musí obejít bez superhrdinů. Bohužel tento soubor nabízí skutečně jenom ukázky v plném smyslu toho slova, často se jedná o startovací sešity jednotlivých řad či hrdinů. Nejmarkantněji je to vidět na příběhu Spider-Mana (který mimochodem jako jediný není uveden v obsahu) jehož ustřihnutý konec doslova žaluje k nebesům. Podobu děsivým postavám jako je pekelný jezdec Ghost Rider, upír Morbius, bažináč Man-Thing, vlkodlak Jack Russell, hrabě Dracula, Frankensteinovo monstrum, oživlá mumie N´Kantu nebo bratr Vúdú Jericho Drum dali Tom Sutton, Herb Trimpe, Gray Morrow, Michael Ploog, Gene Colan, Rich Buckler, Jim Mooney a Gil Kane. Z řady nejvíce vybočuje černobílá práce Graye Morrowa ze série Savage Tales, která nádherně ukazuje, že to jde i bez barev. Kniha Marvel horory si nedělá ambice být světobornou přehlídkou marvelovského portfolia, ale jako pozoruhodná zajímavost obstojí.
Samotný strach. Část druhá
Matt Fraction
„Snažíme se zničit nejenom Hada, ale celý svět, který nakazil. Vedeme válku z milosrdenství. Had je ztělesněním nenávisti, zosobněním hrůzy.“ V nejtemnější chvíli, tváří v tvář nepřekonatelnému protivníkovi, prokazují superhdinové své odhodlání bránit svět, ve kterém žijí. Matt Fraction a Stuart Immonen pokračují ve svém drtícím opusu, který boří vše, čeho se dotkne. Koneckonců už to není jen pár vybraných jedinců se superschopnostmi, kteří se musejí postavit zlu, nyní každý na Zemi musí přiložit ruku k dílu za společnou věc, za svobodný zítřek, za obyčejné přežití. Vše se koncentruje, nabývá až děsivé intenzity a směřuje k poslednímu jednání, k mohutnému a strhujícímu finále. Jsou tu scény, u nichž jsem ani nedýchal (nezapomenutelný souboj Thora s Hulkem a Thingem, nebo jeho závěrečný duel s Hadem), ale bohužel i pár váhavých okamžiků (Thorovo zranění a návrat do Asgardu, nebo Iron Manova konfrontace s Odinem). Také epilogovou sérii bych klidně oželel, neboť ten ohromující pocit, který jsem si odnášel z posledních stránek, se začal v průběhu tohoto dovětku postupně rozmělňovat, uhasínat a velmi rychle ztrácel na intenzitě. Brubakerova „nesmrtelná malá domů“ tak trochu potopila ono obětavé hrdinství, do něhož se Matt Fraction snažil svůj příběh odít. Nakročeno k parádnímu zážitku tu určitě bylo, ale kvůli pár drobnostem Samotný strach nakonec k mé velké lítosti na pět hvězd nedosáhl.