ludek.n komentáře u knih

Existují lidé, kteří jsou ochotni zaprodat vlastní rasu, zradit všechno, v co věřili a vydat nepříteli všechna vojenská tajemství, která znají. Pochopit důvody takového zrádce, může být cesta k záchraně lidstva. Pokud už není pozdě. John Scalzi nepokračuje v rozvíjení příběhu hlavního hrdiny Johna Perryho z předchozího dílu, přestože jinak využívá všechny ostatní nástroje a výdobytky ze svého vesmíru. Pozornost místo toho upřel na zvláštní jednotky Koloniálních obranných sil, tak zvané brigády duchů, především pak na jejich nového člena Jareda Diraca, který má ve svém mozku ukryty znalosti a vzpomínky zrádce Charlese Boudina. Na pozadí připravovaného konfliktu se tak rozehrává partie, která má atributy napínavého souboje myslí. Oproti předchůdci ubylo bojových scén i sarkastických hlášek, což však neznamená, že by četba ztratila dramatický náboj nebo nadhled. Na první pohled je kniha vážnější, zadumanější a více než na jedince se zaměřuje na celá společenství, ať už lidská nebo mimozemská.

7 18.03.2024

Poté, co se lidstvo vydalo ke hvězdám, stalo se i jednou z válčících stran ve vesmírném konfliktu, v němž nejde o nic méně než o planety, vhodné k osídlení. Boj je brutální a neúprosný. John Perry ve svých pětasedmdesáti napřed navštívil hrob své ženy a potom narukoval do Koloniálních obranných sil, aby se na této válce podílel. John Scalzi, jak připomíná noticka na obálce, následuje tradici Roberta A. Heinleina a jeho Hvězdné pěchoty. Činí tak v duchu velkého mistra, ale je přitom dostatečně sám sebou, aby to nebyla jen obyčejná kopírka. Tam, kde Heinlein používal technokratickou psychologii velkých slov, pojmů a myšlenek, Scalzi nasadil emoce, lehkost a nadhled. Jeho Válka starého muže má drive a solidní odpich, zrychlení přitom udržuje konstantní od začátku až do konce. Sarkastické hlášky koření vojenský dril a dokáží udržet hladinu čtenářových endorfinů na vysoké úrovni, i když se zrovna nebojuje. Kniha se čte nadmíru dobře, nikde neškobrtá ani se nezastavuje. Těším se na další pokračování.

9 18.03.2024

Nový Eden byl kdysi výletní oázou, kam jezdili zámožní a vlivní občané Města relaxovat. Jenže pak se přechodové brány mezi světy uzavřely a ráj se ze dne na den proměnil ve vězení, v němž jednotlivé frakce obyvatel sváděli boj o poslední zásoby potravin. A když začalo vyhasínat slunce, připravili mocní Nového Edenu genocidu. Kanadský spisovatel Malcolm McLaren měl v případě Karnevalu světů vskutku šťastnou ruku při volbě vstupních parametrů: prostorové brány, dva podivuhodné světy, záhadné labyrinty, opředené tajemstvím a nad tím vším apokalyptická vize. Je až trestuhodné, jak tohle všechno promrhal v honbě za pochybnou originalitou. Namísto úchvatného dobrodružného příběhu nám předvádí nemastnou, neslanou ekonomicko-politickou štvanici na muže, který toho ví až příliš mnoho (navíc je možná nejbohatším mužem na světě, aniž by z toho měl jakoukoli výhodu). Příběh se třepotá jak vlajka na stožáru za silného větru a nic pozoruhodného z toho nevzejde. Až na samém konci, kdy se otevřou další prostorové brány, se blýskne na lepší časy, ale jedná se už jen o labutí píseň přípravy na další, v Česku nevydané, díly.

8 01.03.2024

Sbírka povídek Návrat vlkodlaků Petry Štarkové byla z mé strany volbou naslepo a bohužel k mé škodě to byla volba, jdoucí úplně mimo terč. Čtyři absurdní texty s motivem vlkodlaků, lidských klonů, cestování v čase a oživlého pečiva. Sama autorka svůj styl označuje jako „crazy fantasy“, ale podle mého to žádná fantasy není, a to ani ta městská (ovšem šílené její výtvory opravdu jsou). Každopádně spíše než povídky se jedná o jakási rétorická cvičení, které si dělají legraci kromě jiného i ze sebe sama (alespoň v to doufám, protože jinak by to byla ubohost). Proto tu máme vlkodlaky, kteří jsou namísto krvelačných bestií gentlemany, jež k proměně nevyburcuje nic menšího než flirtující žena s nohou přes nohu (efekt chybějících kalhotek překvapivě není potřeba), manželský stereotyp s rodinným albem a plánovacím kalendářem v ruce, genově upravené potraviny, které kdoví proč a jak cestují časem a agresivní mluvící rohlíky, které si vyrazily do města společně s mumií. Povídkám chybí pointy. Chvíli jsem dokonce podezíral distributora, že mi v e-booku schválně vymazal stránky, aby to bylo ještě více crazy. Ono ale ne, takže fakt šílenství, akorát ne pro mě...

8 01.03.2024

Starý Anansi zemřel a jeho dva synové stojí na prahu poznání, kdože to vlastně byl jejich otec, a také kdo jsou oni sami. Poznání bolestná a strastiplná, ale také nad očekávání zábavná a tajuplná. Aby také ne, když Anansiho rod je rodem pavoučích bohů. Neil Gaiman utkal příběh, který se nebere příliš vážně, je doslova jankovitý, zábavný a veselý až k popukání od začátku do konce. Celý je napsán lehkou rukou a dokážu si živě představit, že se při jeho psaní autor bavil stejně dobře, jako se baví čtenář při jeho čtení. Je to prostě královská taškařice, v níž je zamotán kdejaký bláznivý (ale i méně bláznivý) nápad - od starověkých bájí a mýtů, přes kriminální zápletku, pohádkové prvky, filozofii a alegorii, až po božskou komedii. Všechno setřepané do jednoho pytle, aniž by to působilo křečovitě, těžce, nepřehledně nebo hloupě. Stačí si nasadit zelenou fedoru, pustit všechny starosti z hlavy a odvázat se. Strasti a slasti Tlustého Charlieho s otcem, bratrem i životem vám budou průvodcem po světě, který možná čeká za dalším rohem. A pokud ne, je možné si ho vyzpívat...

11 01.03.2024

Svět, v němž lidé dosáhli nesmrtelnosti, se proměnil v gigantickou přelidněnou megapolis, řízenou nesmlouvavými zákony, zakazujícími rozmnožování. Pokud chce někdo mít dítě, musí mu obětovat svou nesmrtelnost. Dmitry Glukhovsky se po prvních dvou dílech bestsellerového Metra pustil do ambiciózního projektu, zabývajícího se otázkou lidské dlouhověkosti a jejích důsledků pro společnost. Spolu s Janem Nachtigallem se pokoušíme objevit, kde jsou hranice odpovědnosti, morálky a práva rozhodovat o vlastním životě, a proč lidé v téhle utopii (samozřejmě až na výjimky) nejsou zase až tak šťastní a spokojení, jak by se očekávalo. Hledání duše v tělech nesmrtelných se nicméně autorovi malinko vymklo z rukou a nabobtnalo do takových rozměrů, že se stalo poněkud monotónním. Čím více velkých myšlenek se Dmitry pokusil do díla dostat, tím více ztrácel směr a cíl. S přibývajícím počtem stránek je stále obtížnější věnovat Janovu snažení bezvýhradnou pozornost, zvláště když se vlastně nejedná o kladného hrdinu (nebýt čísla 503, mohl by být on sám považován za lidskou bestii, přestože nás autor přesvědčuje o opaku a nabízí nám portrét týraného, veskrze „hodného“, chlapce, který dospěl v „charakterního“ muže s povolením zabíjet). Rozporuplně ostatně nepůsobí jen hlavní hrdina, ale i řada scén a dušezpytných sond, které by bez skrupulí mohly nést visačku „to jako vážně?“. Délka románu navíc působí jako katalyzátor, který všechno rozpije až do beztvarosti, s níž není jednoduché se popasovat.

9 01.03.2024

V chodu Země, která se pohybuje po obrovském božím soukolí, se objevují nepravidelnosti. Mladý hodinářský učeň Hethor Jacques je vyvolen, aby závadu opravil a celý stroj znovu natáhl. Musí se tak vypravit na dlouhou a strastiplnou cestu, překonat řadu nástrah a protivenství, při nichž poznává nejen povahu světa, v němž žije, ale především sám sebe, aby nakonec stanul před úkolem, jenž si vyžádá všechnu jeho sílu a přesvědčení. Jay Lake vybavil svého hrdinu citlivostí vůči svému okolí a odhodláním hory přenášet, kteréžto vlastnosti mu pomáhají splnit úkol. Hethorův svět je obdivuhodný a je velká škoda, že z něho poznáme jen nevelký kousek. Celý román je vlastně o Hethorově putování za vidinou záchrany světa, za povinností, která mu byla uložena božím poslem, za nadějí, že se dokáže vymanit z pout bídné existence a vykonat zázrak. „Jaký člověk, takový Bůh. Jaký Bůh, takový svět,“ přeříkává si ve chvílích, kdy je mu nejhůř. Srdce světa je z části fantasy, z části pohádka, boží agitka a dobrodružná road movie, na jejímž konci však překvapivě nečeká žádné ohromující rozuzlení, ale spíše malá domů, která - alespoň pro mě - byla tak trochu zklamáním.

8 01.03.2024

Starý khai Machi umírá a na jeho místo se derou jeho synové v bratrovražedném boji, kterému není žádná podlost cizí. Možná ale tam, kde se tři perou, čtvrtý se směje, a tak se ztracený syn Otah po letech vrací domů, aby přijal výzvu, která ohrožuje nejen jeho život, ale i životy všech, kdo jsou blízcí jeho srdci. Děj druhého pokračování Kvartetu vysoké ceny poskočil o čtrnáct let kupředu a zanechal za sebou jedno padlé město a pár zmařených nadějí. Zrada v zimě navazuje na svého předchůdce stejně bohatýrským, mnohovrstevným a nikam nespěchajícím stylem, kterému nicméně poněkud ubylo na laskavosti, rozjímavém duchu a lidskosti. Přiostření kůlů je znát na každém kroku. Znakování a vzájemnou úctu nahradil nůž v zádech, mocenské intriky a bezcitné vybíjení příslušníků vládnoucího rodu. Dějová osa je zahuštěnější a napínavější, ztratilo se ale ono epické kouzlo letního Saraykehtu a bohabojnost lidí, kteří v něm žili. Ne že by s v Saraykehtu nenašly odpudivé typy, ale Machi je v tomhle ohledu dalece překonalo. Těžko tu k němu zahoříte láskou či sympatiemi, jsou krutí a chladní jako zima snášející se na jejich domy. Mnoho radostných a optimistických okamžiků Zrada v zimě nenabízí a její temnota je až depresivní. Přesto je to čtení, které hlodá, zadírá se pod kůži, útočí na smysly a málokoho nechá spát, proto je mi nesmírně líto, že zbylé dva díly zůstaly pohřbené ve stolech překladatelů...

9 01.03.2024

Nejbohatší a nejmocnější z jižních měst Saraykeht se otřásá v základech. Spiknutí, zosnované sousední Galtskou říší, dopadá na každého bez rozdílu, přestože se odehrává v úzkém okruhu mocných. Následky si odnášejí všichni, ať už stojí na straně dobra nebo zla, přičemž volba spravedlivého rozhořčení některým z nich obrátí život vzhůru nohama. Daniel Abraham si pro svůj románový debut rozhodně nestanovil malé cíle, nýbrž se pustil rovnou do fantasy tetralogie, jejíž jsou Stíny v létě první ochutnávkou. Za sebe mohu bez přehánění říct, že je to vstup na pole rozsáhlých vícesvazkových ság jako hrom, přitom se čte snadno a lehce jako nějaká svižná novelka. Může za to nejspíš pevně daná struktura románu, krystalicky čisté a nekomplikované parametry světa, v němž se děj odehrává, svébytné postavy, vytříbené dialogy a síla slova, kterou autor vládne. Čtenář do uliček Saraykehtu vklouzne jako ruka do rukavice a bez velkého studování kdo s kým, proč a jak se tu okamžitě cítí jako doma. Samotné spiknutí, okolo něhož se tu všechno točí, není kdovíjak složitě vymyšlené, přesto je hybnou silou a pohnutky jednotlivých aktérů, kteří jsou do něho zataženi, jejich myšlení, pocity a nálady by dost možná vydaly na samostatnou mnohostránkovou studii. Toho nás Abraham naštěstí ušetřil, nicméně nás ponoří dostatečně hluboko, aby nám osudy jednotlivých hrdinů nebyly lhostejné a abychom jejich zápas o místo na slunci prožívali s nimi.

9 01.03.2024

Indie v roce 2047 a v ní devět různorodých postav - gangster, policista, jeho žena, politik, sólový komik, novinářka, seriálový návrhář, vědkyně a rebel - každý se svými vlastními schopnostmi, dovednostmi, strastmi i přáními. Všichni se snaží žít nejlépe, jak dovedou. A pak je tu Ážmer „Áž“ Ráová - dívka bez minulosti, která hledá svou rodinu. Je vyvolenou spasitelkou nebo avatárem zkázy? Ian McDonald si pro své možná nejambicióznější dílo nedal malé cíle. Splétat mozaiku z devíti linií a každé dát osobitost a kontinuitu, celé to propojit do smysluplného celku, který by se nerozbíhal do stran a ještě nádavkem byl dostatečně napínavý a emočně bohatý, rozhodně není snadný úkol. Ianovi se to povedlo. Jeho Řeka bohů je atraktivní, drásavá a má atmosféru, jež nejspíš nenechá nikoho klidným, a to i v případě, kdy mu reálie světa, do něhož Ian McDonald svůj román zasadil, nebudou úplně sedět. Řeka bohů je vysoce propracované, strukturované dílo se spoustou ohromujících scén, útočících na čtenářovu první signální soustavu. Oproti rozpakům, které jsem si odnesl z četby Brasylu, tohle dílko jsem si užil. A ta parádní obálka Stephana Martinièreho...

10 23.02.2024

Patnáct povídek českých autorů, jejichž společným jmenovatelem je město. Ať už jsou to města existující jako třeba Londýn (Špatný den), Krakov (Pan Twardowski), Barcelona (Splnit si sen), Brno (Dno výkopu), nebo Frýdek-Místek (Pan Frýdek a slečna Místek), či jsou celé vymyšlené (Tyhle věci neexistujou), pocházejí z alternativní historie (Luna ve spletitých uličkách), existují jen ve snu (Poslední brána), případně pod povrchem (Dutý septagon) nebo jsou dokonce z úplně jiné planety (Lamaris hoří), vždy jsou záhadná, neobyčejná, tajemná a lze v nich objevovat nekonečně mnoho věcí, lidí a dobrodružství. Navíc, žádná dvě města nejsou stejná, už jen proto, že autoři v této sbírce nejsou omezováni žádným dějinným obdobím. Historie se mísí se současností, současnost s budoucností, tohle město zažívá věk rozkvětu, tamto opuštěné chátrá a další už žije jen ve vzpomínkách lidí. Co autor, to jiný úhel pohledu, co příběh, to jiné způsob vyprávění. V jednom si jsou ale všechny povídky podobné - dokážou probouzet fantazii, kreslit barvami na šedivé zdi domů, ponoukat k prozkoumání všech zákoutí nejen těch měst, o nichž se tady píše, ale i těch, která známe my sami. A to dokáže jen málokterá kniha...

8 23.02.2024

V londýnském East Endu dochází poslední dobou k podezřelým úmrtím malých dětí. Večer zdravé uléhají do svých postýlek, aby byly ráno nalezeny bez známek života. Chybí motiv i spojitost. Do pátrání po pachateli se pouští sourozenci Kelbyovi. On je muž vědy a geniální vynálezce, ona je vlkodlačice. Petra Slováková se s nadšením pustila do vykreslování viktoriánské Anglie na prahu průmyslové revoluce, kdy uličkám Londýna vládnou ruku v ruce obdivuhodné stroje i tajemná magie. Rozehrála to dobře a je otázkou, kde sešla z cesty a proč se jí nakonec nepovedlo naplnit očekávání. Možná si ukrojila příliš velké sousto, otevřela hned několik dějových linií a pak nevěděla, které z nich se věnovat dřív. Má to být spiknutí bohatých průmyslníků, honba za démonem, lykantropie, dvorské intriky nebo milostná poezie? Každé z témat by vydalo na samostatnou knihu, spojené dohromady představují neuřiditelný stroj, který se zákonitě musel v některé ze zatáček vymknout zpod kontroly. Autorka hledala východiska situací, tam kde je není možné nalézt a cela složitá stavba se jí brzy začala hroutit pod rukama. Nezachránili to ani hlavní protagonisté, kteří se po většinu času chovají jako puberťaci, zbavení dozoru rodičů. Jiskřička bezpochyby v tomto románu je, bohužel Petře Slovákové se nepovedlo ji rozdmýchat do oslepujícího jasu hvězdy, o supernově ani nemluvě.

6 23.02.2024

Země je přelidněná. Nerostné suroviny jsou vyčerpány. Půda nestačí uživit celou pozemskou populaci. Voda je pouze na příděl. Města velikosti celých kontinentů, v nichž žijí miliardy lidí pomalu, ale jistě upadají a mění se v gigantické slumy. To je prostředí Harrisonova románu, do něhož zasadil několik obyčejných hrdinů, kteří se v tomhle světě snaží přežít každý jeden den. Každodenní zápas o nadechnutí, sousto jídla, doušek vody a místo, kam na noc složit hlavu prostupuje celou dějovou linií jako červená nit. Celé to přelidnění Země je však jen vedlejší složkou díla, kulisou v níž se odehrávají ostatní události. Když se to tak vezme, tak ani vyšetřování vraždy Velkého Mika O´Briena tady není středobodem, okolo něhož by se všechno otáčelo. Zapadá do schématu, ale neurčuje směr. Harrison nechává jednotlivé zápletky volně plynout okolo sebe, nechává je vzájemně se prolínat a skládat se do vzorců, které ve své podstatě určují osudy jednotlivých protagonistů. Tahle směs se pak pomalu sune k závěrečnému exodu, které nemá žádnou ostrou špičku, šokující odhalení nebo kdovíjaké překvapení, spíše se jen tak převalí přes kopec a vyžehlí všechny vrásky a záhyby.

8 23.02.2024

„Pokud Bůh neexistuje, bude nutno ho vynalézt!“ To je úkol, který si stanovil Human Analog Replication Lethetic Intelligence Engine, zkráceně Harlie, když měl prokázat svou užitečnost společnosti, která do jeho vývoje investovala nemalé peníze. David Gerrold v románu rozvíjí myšlenku umělé inteligence, která nejenže hledá smysl své existence, ale i pátrá i po smyslu lidského bytí. Co znamená smrt, strach, víra, láska, zrada, důvěra, jaká je definice pocitů, a jak je vysvětlit někomu, kdo nemá potřebné receptory. A je vůbec možné něco takového jako lidské emoce exaktně definovat? Nalezení jediné odpovědi s sebou přináší nekonečné množství dalších otázek. Je to hloubková sonda do duše stroje (samozřejmě za předpokladu, že stroji duši přiznáme), ale možná ještě více do hlubin lidské psychiky a společnosti jako takové. Rozhodně nečekejte dobrodružné čtení z ranku sci-fi nebo snad dokonce nějaký kyberpunk. Gerroldův Harlie má k těmto žánrům nebetyčně daleko. Není to marné čtení, ale ani to není procházka růžovou zahradou. Spíše než počítačoví nadšenci si pošmáknou psychologové a filozofové.

6 23.02.2024

Produkční Marcelina Hoffmanová, hledač talentů Edson Jesus Oliveira de Freitas a otec Luis Quinn jsou hlavními postavami tří dějových linií z minulosti, současnosti a budoucnosti Brazílie, každá nevyhnutelně směřující ke svému vrcholnému okamžiku, v němž pochopí a snad i ke svému prospěchu ovlivní zákonitosti multiuniverza. São José Tarumás v Amazonii v roce 1732, Rio de Janeiro v roce 2006 a São Paolo roku 2032 představují tři podoby země, proslulé svými latinskými rytmy, jak je vidí Ian McDonald. Každá z těch podob je zvláštní a specifická, nicméně je jen podhoubím pro zcela nové chápání reality nespočetného množství navzájem si podobných, ale i odlišných světů, jejichž hranice stráží kasta sesmariů a o jejíž pravidla se stará Řád. Dokud autor pracuje v jednotlivých oddělených liniích, je všechno v pořádku, jakmile se však pokusí vetknout příběhům společný myšlenkový základ, dát jim vyšší smysl, začíná se mu to celé bortit pod rukama. Výsledkem je finále, u něhož jsem nevěděl, co si s ním počít a které ve mně zanechalo pachuť pochybností, k čemu to všechno bylo.

7 12.02.2024

Město neustále zahalené příkrovem mraků, pod nimiž živoří zmutované zbytky lidstva. Město, které není možné opustit, přestože se o to mnozí snaží. Město, kterému pomáhají misteri, vrátit vše do starých kolejí. Město existující více jak v jedné realitě... Lyenna. Jana Rečková umí psát vrcholnou postapokalyptickou sci-fi, stejně dobře jako fantasy, přičemž dokáže oba žánry nenásilně spojit a navrch přidat punc strhujícího a opulentního dramatu, u něhož zapomenete i dýchat. Román Misteri, jehož vydání se už autorka nedožila, je příběh o lidech, kteří se nikdy nevzdávají a bojují za své přesvědčení ve světě, který jim nedává žádnou jistotu, že se ráno probudí do jednoho a téhož, v němž večer usínali. Je to vyprávění barevné, vedené po zajímavých cestách, širokých rovných dálnicích i úzkých klikatých stezkách, s nadšením a umem velké mistryně slov. Přes poměrně složitý výklad kvantových realit, je příběh psán lehkou rukou krystalicky čistý a přehledný, stejnou měrou drsný i poetický. S postavami budete žít, strádat, bát se i usilovat a prát se o lepší zítřek. Koneckonců, zkuste dát Misteri šanci a uvidíte sami.

7 12.02.2024

Michael Lindner se má brzy přesvědčit, že otevřít hrob Matúše Čaky nebyl ten nejlepší nápad. Na druhou stranu mu při všech těch problémech, které si tím způsobil, přálo docela štěstí. Došlo to dokonce tak daleko, že se stal majitelem mytického meče jménem Hitokiri a dostal práci jako Popravčí nelidí. Oskar Fuchs napsal Hitokiri v duchu české drsné školy, kde nikoho ani nenapadne pozastavovat se nad masivním používáním sprostých slov a pornografických výlevů, a kde si čtenář užije tryskání všech možných tělních tekutin v neomezené míře, neboť dekapitace hlav je s největší pravděpodobností v českých a slovenských luzích a hájích právě teď ten nejcitlivější a nejhumánnější způsob, jak někoho sprovodit ze světa a je jasné, že při takovém úkonu nějaká ta kapka krve či čehokoli jiného většinou ukápne. Zvláště když těch, které je potřeba eliminovat jsou doslova celé armády. Největším problémem tohoto svižného a tabu překračujícího dílka je ten, že autor neví, kdy přestat. A tak nastavuje a nastavuje. Namísto finále se začne rozvíjet další epizoda, a hned vzápětí ještě jedna... pak prásk a je konec (divže ne uprostřed slova). Cítíte, že když bylo řečeno to i ono, měl Oskar Fuchs říct i zbytek, nebo si tu nastavovanou kaši nechat na příště.

8 12.02.2024

Osm povídek z podivných světů, které vypadají skoro jako ten náš, přesto by se v nich nikdo se zdravým rozumem asi ocitnout nechtěl. Ať už jsou to zákopy první světové války (Jizvák Jim), říční delta Markyty (Na hloubkách), vesnická škola, zapadaná sněhem (Zatraceně moc sněhu), vietnamská džungle (Poslední sázka), pripjatské bažiny (Bažiny) nebo Šedivákov (Vítejte v Šedivákově), vždy se vám dostane hutného, napětím prošpikovaného příběhu s atmosférou pořádné noční můry. Nakonec je docela jedno, zda vás pronásledují oživlí mrtví (Sprint bez cíle), geneticky zmutovaní „kostějové“ (Cesta na jih), mimozemské potvory, převlékači těl nebo stvůry, vzniklé v laboratořích. Jsou to strašidelná vyprávění, při nichž běhá mráz po zádech. A čím více se pročítáte ke konci knihy, tím je ten děsivý zážitek opravdovější a hmatatelnější. Poslední povídka Vítejte v Šedivákově je pak perlou vysoké svítivosti, možná proto, že jejími protagonisty jsou děti školou povinné. Brr, ještě teď mi stojí všechny chloupky na těle...

7 12.02.2024

„...jestli k tobě přijde smrt a nebude tě chtít pustit... nezapomeň se jí pořádně vyřvat do ksichtu!“ Následkem Anihilační války je vesmír v oslabeném stavu a rozevírající se Trhlina mezi dimenzemi propouští věci, které by v normálním světě neměly existovat. Vše, co má ruce a nohy se staví na obranu křehké hranice. Dan Abnett a Andy Lanning stvořili příběh, který je tak bombastický, že ho nejspíš vůbec nepochopíte. Bez znalosti série Strážci galaxie, a příběhů Anihilace, Dobytí a Válka králů, snad ani nemá cenu se do čtení nezbytného Thanose pouštět. Já se v tom potácel jak slepý slon v porcelánu. Ještě u žádného komiksového vyprávění jsem nebyl tak dokonale ztracený a mimo veškeré dění, jako v tomto případě. Zmatení postav, událostí, motivací, pohnutek, dokonce celých vesmírů. Kdo byl s kým a proti komu, kdo stál na straně dobra a kdo se upsal zlu, kdo se o co snažil, za čím šel a co je probůh špatného na slovíčku „zatraceně“, že ho v tomhle komiksu nahradili patvarem „zakrápeně“? Miguel Sepulveda a Brad Walker na pozici kreslířů odvádějí „zakrápeně“ dobrou práci a některé jejich scény doslova berou dech. Jenže... k vynikajícímu prožitku to nestačí, když nechápete, co vlastně chtějí říct. Pročíst se až do finále byl sisyfovský úkol bez jakéhokoli odškodnění.

7 12.02.2024

Byl víc než ostatní, nejrychlejší bytost na Zemi, rychlý jako vítr, jako blesk. Byl Quicksilver. Ale poté, co jeho sestra Wanda vyřkla svá tři osudová slova, jimiž téměř zcela zbavila planetu mutantů, je už jenom obyčejný člověk Pietro Maximoff. A udělá cokoli, aby své ztracené schopnosti získal zpět v jakékoli formě a za jakoukoliv cenu. Zpočátku jsem byl hodně skeptický. Nevěřil jsem, že by David Hine dokázal na příběhu jednoho zoufalého muže vybudovat tak silnou zápletku, aby to stálo za víc, jako jedno rychlé „prolistování“. Jenže chyba lávky. David to vzal z gruntu a vůbec si nebral servítky, o ohledech k citům většiny protagonistů ani nemluvě. Je to zemité a hluboce drásající vyprávění, které dokáže pořádně seknout po prstech. A stejně jako jsem podcenil práci scénáristy, totéž se mi stalo s výtvarnou stránkou. Ta éterická, pastelová kresba, postrádající výraznější linky se mi prostě nelíbila. Jenže s postupujícím časem a s přibývajícími panely se věci začaly měnit a já si úsporný styl Roye Allana Martineze zamiloval. Jeho práce nestaví na efektech ani bombastických scénách, ale není o to méně účinná. Možná spíše naopak. Je v ní vyjádřena všechna tvrdost a nekompromisnost špatných rozhodnutí a dopadá na vás jako ocelová pěst. Oproti Bendisovu Klanu M je více přímočarý a přehledný, takže do finále doputujete ztracenou rychlostí Quicksilvera a můžete si to dát celé znovu.

6 12.02.2024