bookemma komentáře u knih

To byl koncentrovaný hnus a pokrytectví...

12.02.2019

Teda takhle jsem se při čtení dlouho nenasmála. Jelikož přítel je Ostravak tělem i duší, na všech místech, která ve svých příbězích autor popisuje, jsme byli, a tak byla pro mě o to autentičtější. Když jsem si představila, jak z maličkého bytu na Dubině někde v sedmém patře vystrkují vánoční stromek, nedalo se než od srdce zasmát. Je tam ten prazvláštní drsný humor, mentalita Ostravaku, jejich prapodivna slova a jednání, které ale, ač se mi to líbit nemusí, prostě vychází od srdce... Nicméně, jazyk psaní mi vadil, proto jsem později přešla i k audiu, a nad povídkou "Jak mam dodrbala mikrovlnku" jsem plakala smíchy ještě dva dny. Vzhledem ke své omezené slovní zásobě ostravštiny, jsem některá slova "googlila" nebo vyzvídala dodatečně, a po dvou měsících mi konečně došlo, že cukle není cukrovinka na lízání, bebechy nejsou vlasoví parazité, čobol není urážlivá přezdívka pro jediného kámoše z party, a že oblíbená nadávka "cyp jak lampa" je vlastně mimořádně vtipná, když ji říká rodilý mluvčí. Přítel se mi často směje, že bych se měla vykašlat na čínštinu a radši studovat ostravštinu... Upřímně, překvapuje mě, že na Baňské obor Ostravština pro středočechy ješte nezavedli. Tož tak. Už tu kecam jak pražak.

9 10.02.2019

Kniha přečtená za hodinu a půl na chatě ve chvíli, kdy už fakt nebylo co číst. No...ano, zasmála jsem se (někdy), ale spíše mě podání a příběh rozesmutnily a mírně znechutily. Za chvíli asi taky budu mladou maminou a při představě toho, co rodiče musí zakoušet se mi hrůzou zježily vlasy na hlavě. Kromě toho jsem měla pocit, že děcko si z nich jen tropí šprťouchlata... Ale kniha je nenáročná, odpočinková četba... A to byl ve výsledku asi přesně její účel.

1 10.02.2019

Duse je racek
Leta u jezera

A ma duse navzdy leta s nim... Miluji tuto hru nemene miluji Klusovo stejnojmenne album...

Borisi, Borisi, necht je vam peklo tesne
Prisaham Borisi, ze vas budu strasit ve snech...

4 08.02.2019

Oh...svého času na cestách... Dojemné, smutné, bolestivé...

4 07.02.2019

Jedna z mých nejoblíbenějších!:)

3 01.02.2019

La vie est ailleurs?

Non, la vie est ici, jen je potreba ho za ten spravny konec uchopit. Ale co je to vlastne "zivot"? Jak poznam, ze ziji plnohodnotne? A co to znamena? Jsem sobec, kdyz chci zit jen svuj zivot? A proc si to rodice tak casto mysli?

3 01.02.2019

Miluju Bukowského, ale šukání bez citu na 300 stránkách je dobrým receptem na brzké ukončení milostného vztahu s tímto spisovatelem. Naštěstí ho znám, takže vím, že má i mnohem lepší příběhy. Ne, že by se tu nevyskytovaly skvělé a hluboké myšlenky, ale jejich přítomnost je jaksi přebita existencí vulgarity všude kolem. Kdyby to byl můj první kontakt s ním, zachovala bych se jako Cecílie a vzala nohy na ramena.

5 25.01.2019

"Svoboda to je ten původní přirozený stav, který náleží právem každé bytosti. Omezení si kladete jenom vy. Stanovíte si je jenom vy, tak jak si je stanovíte, tak budete žít. Když ta omezení postupně posouváte, tak se vám žije lehčeji, snáz, povznesete se a spousta věcí vás začne bavit..."
Jaroslav Dušek o hře Jonathan Livingston Racek


Myslím, že více dodávat nemusím :)

9 22.01.2019

Kam odletěli divocí ptáci noci
s krvavým peřím touhy ve vínku?
V kostnatých klecích jen stehlíci krotcí
zpívají do snů slepým ptáčníkům.

Já tu sbírku miluji, jak jen mohu milovat pustou němou chvíli nádražního přestupu...

3 22.01.2019

"...mohl jsem jít za Pauline a milovat se s ní, anebo jsem se mohl vypravit k Zrcadlové soše a chvíli u ní pobýt. To jsem udělal."

Emocionálně psychopatický příběh z melounového cukru. Melounový cukr všude, kam se podíváš. Melounový cukr v tobě. Je to sladké, je to dobré, ale když se toho přejíš, bude tě bolet břicho. Takže je to vlastně velice zrádné. Melounový cukr ovšem umožňuje svým obyvatelům a milovníkům nikdy nevyrůst! Jaképak by bylo problémy ve sladkém melounovém cukru? Tygři jsou hodní, vždyť dětem přece mooc rádi pomáhají! Oni za to nemohou, že žerou rodiče. A nikdo za to nemůže. Margaret se přeci neoběsila. Jen se postavila doprostřed větru, k jablkům. To nevadí. Není to ničí vina. Jsme v melounovém cukru a ten osladí všechny životy, nežité neživoty.

Tomáš Klus to ve své písni Bludička z Průhonic vystihl naprosto přesně...

"Jsme otroky slov a předsevzetí a průtrž mračen nás žene do zajetí.
A prostředky co účel světí z nás dělaj dospělí s duší malých dětí.
A neodbytná bytná klepe na dveře, za nimiž my dva spějem k nevěře.

Zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dost pijeme..."

2 22.01.2019

"Lidi vnímaj nespravedlnost jenom tehdy, když se přihodí zrovna jim."

Jako vždy, geniální Bukowski, tentokráte snad ještě geniálnější díky vývoji, který příběh měl.

6 20.01.2019

Kniha má svůj půvab, jen není zjevný, jak by tomu bezpochyby chtěl západní čtenář. Duši sinologa však pohladí :).

05.01.2019

Naprostý opak Orwellova 1984 - příčinnou zla není politický systém, ani nadvláda a persekuce, ale naprostá svoboda a démoni v našem nitru, kteří přichází společně s ní. Protože každý nějaké máme a v místě, kde není nikdo, kdo by je reguloval, brzy vyvstanou ve své nejhrůznější podobě. Příběh o to zrůdnější, že hlavními hrdiny jsou děti. Naivní a nevinné děti, které dokážou uspořádat hon na lidskou oběť. Protože na pustém ostrově žádné britské ani jiné zákony civilizace neplatí. Každý je zvířetem, a platí zde jednoduché pravidlo přežití: Zabij, nebo budeš zabit. Zdrcující pravda, nám již dávno neznámá.

18 20.12.2018

Jsi jako slunce
a jsi přibitá v
oslepující krajině


Destruktivní poezie, která mě oslepuje svou silou.

4 18.10.2018

Kniha je zajímavým osobním deníkem nepochopeného homosexuála. Kluka, který se hledá, a nemůže se najít. Kluka, který nechce být kluk. Je to krutá zpověď neduživého intelektuála v prostředí namachrovaných borců vesnice, kde se místo ve společnosti získává podle počtu rozdaných ran a vyražených zubů. Ano, je to velice silná zpověď, ano, nutí k zamyšlení, ale románový bestseller to není. Je to "prostě jen" lidské nitro, a ne každému to "lidské nitro" vyvržené na papír s nelidskou surovostí prchající kořisti musí sednout. Páchne strachem a nutí šelmy seběhnout se blíž.

2 23.09.2018

Kniha mi prišla do rukou v pohnutém okamžiku, možná i proto mě tak oslovila. Dědeček v sedmdesátých letech na koni procestoval Mongolsko a z těch dob nám zbyly dvě fotky. Nic víc.
Ve chvíli, kdy jsem na svou stěnu přidala mapu Mongolska se smělým plánem 4000 kilometrů cesty napříč, přišla Petra Hůlová. Blesk z čistého nebe.
Hned první věta mi přišla jak z jiného světa: "Když je u nás doma šoró a kolem geru...". Jo, říkala jsem si. To je přesně ono.

Žádný cestopis nečekejte. Krásné obrázky sice přijdou, ale musíte si je tam najít a počkat na ně. Nečekejte vyprávění evropské cestovatelky. Je to procítěná zpověď mongolské ženské a nic víc. Nebo spíš nic míň.

11 13.09.2018

Se slzami smichu v ocich jsem na rodinne dovolene sledovala manzelske pary i vlastni rodice, a prestoze je to prehnane a dohnane do extremu, nebo mozna prave diky tomu, takra vsechny situace jsou realne. Skvela oddechovka na letni cteni.

3 22.08.2018

Vskutku monumentální dílo.

"Prokousat se" Annou Kareninou mi trvalo nezvykle dlouho. Dokonce jsem její četbu často prokládala knihami jinými, abych si odpočinula od toho tíživého popisu ruské aristokracie na tíživých 877 stranách. Pořád jsem čekala, že se něco stane, že přijde cokoli naprosto zásadního, co mi vyrazí dech, vzhlédnu od knihy a řeknu si "Pane jo!". Ale ono se zdánlivě nedělo nic. Četla jsem, četla a četla, tři kapitoly o Dolly, dvě o Levinovi, další tři o Anně, no a pak třeba čtyři o ruském systému zemědělství. Když pak Anna skočila pod vlak (konečně), přišlo mi, že je konec příběhu. Anna je mrtvá. Tečka. Jenže čekala tam ještě celá osmá část, a já přemýšlela o tom, co se asi může dít dál, jaká další tragédie je třeba rozvinout, co může být tragičtějšího než smrt Anny Kareniny. Odpověď přišla posléze. Už žádná tragédie, ale rozehraná partie se prostě musí dohrát, ač všichni již ví, jak dopadne.

Napsat takovéto dílo trvalo autorovi 4 roky. Přečíst ho úplně celé mi netrvalo o mnoho méně - celou tu dobu jsem sbírala odvahu.
A věřte mi, že na Annu je třeba pořádná dávka čtenářské kuráže.

10 20.08.2018

"Mám dojem, že člověk musí v něco věřit nebo musí alespoň víru hledat, jinak je život prázdný jako... Žít a nevědět, proč letí jeřábi, proč se rodí děti, proč na nebi svítí hvězdy...Buď musí člověk vědět, k čemu je na světě, anebo je všecko nesmysl a člověku je pak všecko jedno."

Správná dávka ruské melancholie a zádumčivosti, jakožto i neštěstí a trudomyslnosti. Čechov a jeho Tři sestry, šťastně nešťastné po svém.

6 12.08.2018