bookemma komentáře u knih

Pokračování příběhu rodiny ze Zabijáka, mladý Étienne Lantier, který se zoufale snaží vymanit ze zhoubného vlivu alkoholu, svého původu a dědičnosti...
Jak víme už na samém počátku, nepodaří se mu to. A stejně to člověka zasáhne uvnitř.
Ten hnus, bída, dělnická kolonie, důl, kde každou chvíli chcípají dělníci a nikdo si toho nevšímá. Snad jen odevzdané rodiny.
A do toho přichází Étienne, trochu vzdělaný kluk, který poblouzní hlavu stádu nevzdělanců a přinutí je bojovat za vznešenou ideu komunismu, v případě Suvarinově, dovedenou do krajnosti anarchismu.
Dej vládu lidu, který byl zvyklý žít vždy jako poddaný. A způsobíš katastrofu.

2 20.05.2020

Prokletí básníci jsou skupina lidí, kterou nelze zcela chápat, pokud by se člověk sám nestal jedním z nich. Baudelaire je génius, nebo to snad ďábel sám řídil jeho pero? Však jeho oslavy Satana se ve verších často objevují a staví ho nad veškeré anděly na nebesích "Ty, jenže všech andělů jsi hezčí, všeho znalý, ty Bože zrazený, pro něhož není chvály..."

Jeho verše jsou silné, rezonují, často znechutí nebo naopak nadchnou, ale ...nikdy ne svou "krásou pro krásu", nýbrž vystihnutím něčeho - zla, hnusu, pokrytectví? Však to jsou od toho "Květy zla", protože zlo na tomto světě kvetlo a kvete, a daří se mu čím dál tím lépe, čím větší propast se mezi světy otevírá.
Ať už nejznámější "Zdechlina" či další silné básně dávají čtenáři tušit jedno z hlavních poselství - čas plyne, a není v lidské moci ho zachytit.
"Tak, bědný anděli, tak zněl ten tón váš lkavý:
že jista není žádná věc,
že lidské sobectví, nechť jakkoli se staví,
se vždycky zjeví nakonec.

že krásnou ženou být je těžké živobytí,
že je to práce ošklivá,
cvik chladné baletky, jež tančíc nudu cítí,
a příjemně se usmívá,

že dávat na srdce tu může jenom hloupý,
že láska s krásou klamou svět -
než Zapomenutí je hodí do své stoupy
a Věčnosti je vrátí zpět! "

11 19.05.2020

U všech knih, ale u básní ještě o dost více, záleží na překladatelovi, jak se dokáže do básníka vcítit a jak je poté schopen tyto pocity interpretovat. A pokud mu snad zrovna životem rozervaný Rimbaud nesedl, tak potom...ta poezie nesedne ani českým čtenářům. Originál je pro mě nekonečné širé moře zmatků, kolébám se na jeho vlnách jako malá loďka...
Český překlad pana Nezvala mě nikterak neoslovil, a to ani jeho překlad Baudelaire, zato pan Hrubín! Kloubočky a pukrlátka...

7 11.05.2020

"Když chcete dělat revoluci, musíte být vidět! "

Tak nějak nevím, co si mám z této knihy odnést. Myslím, že tentokráte 1+1=3 úplně neplatí, alespoň ne v rovnici:
Werber + Les Fourmis = Povedená kniha...

Julie mi byla mimořádně nesympatická, aniž bych dokázala přijít na to, proč.
Zato mravenčí princeznu 103 jsem si oblíbila od samotného začátku, však to byla hrdinka, jak má být! Zvídavá, chytrá, učenlivá, pokroková, vykonala cestu dlouho miliony hlav, přežila přirozené predátory, žížaly, deistky, vítr, déšť, vodu, oheň, nepřátelské mravence, Prsty, insekticid, zásah elektrickým proudem, bláznivého komisaře, který nesnášel mravence, tisíce přenášení, akvárium, soudní proces... Hotová superhrdinka.

Třetí díl Encyklopedie relativního a absolutního vědění byl pro mě trochu oříšek. Bylo tam veliké množství zajímavých pasáží o Mayském kalendáři, vnímání života Indiány, virtuálních světech, revolucích...a pak přišel recept na chleba. Na druhou stranu, takové jsou přece i naše životy - něco zajímavého se děje, a pak se člověk stejně vrátí domů uvařit večeři. A majolka i chleba v případě dalekého putování, to vše se hodí.
Celkově jsem si tuto knihu užila, ač moje utkvělá představa, že čtu všech 700 stran teprve druhý díl... i to by se dalo označit za samostatné myšlení :).

6 06.05.2020

"Jestli je tohle ráj, tak jak potom vypadá peklo"?
Vůbec jsem nečekala, že mě beletristické zpracování hrůzného období čínských dějin tak moc zaujme.
Příběhy "divokých labutí" jsem ale hltala od začátku do konce s obrovskou touhou dozvědět se, jak to s nimi dopadne, a zároveň melancholií, jak jsem se blížila ke konci knihy.
Skutečný čtenářský požitek.
Také je zde velice krásně vykreslená situace po pádu císařství, nastolení komunismu a následně během Velkého skoku a Kulturní revoluce - to neskonalé nadšení všech pracovat pro komunismus, následované Maovým kultem osobnosti a krutými čistkami. To, co se dělo v Číně, už nemělo se socialismem společného skoro nic, byl to krutý maoismus ve své nejrudější podobě, absolutní vymýcení vlastních názorů, inteligence, vzdělání a hlavně jakékoli zdravé rovnosti ve společnosti.
Tato kniha je zajímavá,neboť popisuje život v rodině vysokého stranického funkcionáře, na člověka tudíž zcela tak nedopadnou hrůzy "pracovních táborů" a chudých vesnic, a to i přes to, že se o nich autorka mnohokráte zmiňuje.
Zvídavý čtenář by možná ocenil i jinou knihu s názvem "Čtyři knihy", která se věnuje situaci čínské inteligence v pracovních táborech, kteří byli nuceni na "převýchově" setrvat mnoho let takřka bez možnosti rehabilitace a mnoho z nich zemřelo za Velkého skoku v těch nejbídnějších podmínkách.
Hnus Kulturní revoluce, znemožnění studia na VŠ, hladomory, ideologie, zákaz projevit vlastní názor, zákaz dělat cokoli, co by se dalo považovat a protimaoistické (ani spálit noviny s jeho tváří jste nesměli!!!), to vše zanechalo na duši Číňanů tak hlubokou stopu, které se budou zbavovat ještě dlouho, pokud se jim to vůbec někdy podaří.
Čína zkrátka nikdy nebude demokratickým státem, Si-Ťin Pching to ve své současné politice dokazuje poměrně jasně. Jeho oficiální portrét se třemi "hot linkami" do USA, Ruska a Bůh ví kam ještě, i to je symbol jeho moci, lidem neomezené.

8 25.04.2020

"Můj Bože! Pane a Bože můj! Dej, ať mi Ďábel dostojí v slovu!"

Jediný ďábel tady v tomto světě je Charles Baudelaire, který ďábelsky krásně psal.

7 24.04.2020

Existuje kniha "Personnages secondaires dans Madame Bovary". Když jsem to viděla poprvé, podivila jsem se podobně, jako kdyby někdo k červené knihovně vytvořil slovníček pojmů. A pak jsem pochopila, že to jsou především vedlejší postavy, které to všechno způsobily... A tohle je moje soukromé Pokání.
Titul "Madame Bovary" sedne knize jako ulitý. O to tam celou dobu jde, že Emma je PANÍ Bovaryová. Často se setkávám s názory, že Emma je příšerná a že si neváží dobrého bydla. No, podívejme se na to i z druhé strany - já Emmu chápu. Co může jako žena ve své době dělat? Starat se o manžela a o dítě, krášlit dům, sloužit jako neužitečná ozdoba? Jasně, že chce něco víc.
Nad Emmou bych zaplakala. Slouží jako prostředek - prostředek k rodinnému životu, milenecké lásce bez závazku, rozptýlení, získání dalších a dalších peněz... A nemůže z toho uniknout i když by si to přála. Jaké to asi musí být, vracet se, rozpálená touhou, do šedé a ponuré domácnosti, kde na vás čeká manžel, který vám nerozumí, ani se o to příliš nesnaží?
Hodnotím 10/5. Za úžasné slovní hříčky především - Lhereux který způsobuje jen samé "malheur", čili Štěstí, které jen neštěstí ostatních plodí... Nebo "Oh, mais!" Homais...groteska sama. Bravo. Teď i v 19. století.

15 13.04.2020

Stendhalův styl psaní byl už v době jeho současníků považován za příliš "suchý". A já nemohu než souhlasit, protože závěrečná dramatická scéna, možná to, o co v celém příběhu šlo, bylo vměstnána na jedné jediné straně.
Ale možná o to více rezonovala. Zemřel. Náhle, a po něm potopa.

2 01.04.2020

Nejděsivější na tomto příběhu je jeho pozvolnost. Jakoby se nic nedělo, je klid, a dokud máme z čeho, cpeme si břicha, hýříme a rozhazujeme. A pak najednou...pomalu a postupně, se něco stane. Zola uměl dokonale vykreslit ten postupný pád, kdy se z člověka stává pouhé zvíře bažící po kusu žvance, místě na spaní, po sklence alkoholu.
Krutost, s jakou se příběh odvíjel, je pro naturalismus typická, a přesto, naprosto ojediněle "zolovská". Detailní popisy bídy, hladu, ošklivosti, to vše v nuzném vlhkém domě, který požírá své nájemníky postupně, po kouscích, Tu vám chybí noha, a pak ruka...a najednou vás má. Dům ztělesňující celou pařížskou společnost té doby. Nenasytný, toužící jen po vlastním uspokojení. Jen když mám já plné břicho... a neštěstí ostatních mně štěstí přináší.
Otřesné, odporné, ale geniální.

11 16.03.2020

"Naše štěstí, drahý příteli, bude vždy sídlit jen v prostoru mezi našimi chodidly a temenem hlavy.".

Je mi zle, za otce Goriota, z Delfíny i z Anastázie. Je mi zle a jsem šťastná za Evžena. Prozřel.

4 10.03.2020

"Milujme se tedy! Milujme se v tuto pomíjivou chvíli
Užívejme si a radujme se
člověk nemá přístav, čas, ten nemá břeh
stále utíká a my pomíjíme "

Úžasná meditace nad krásami a pevností přírody, která přetrvá...
A velice jemně vyjádřený smutek toho, že my...láska, krása...to vše mine.

Jednotný stát pod vládou Dobroditele, skupina Strážců, svět, ve kterém neexistují rodiče, a kde jakákoli myšlenka proti Dobroditeli končí jistou smrtí.
Ze začátku mi trvalo docela dlouho se do knihy začíst, zápisky byly zmatené a nesouvislé, příběh mě ne a ne uchvátit. Ač ve druhé polovině knihy jsem se těšila, jak to celé dopadne, nemohu se zbavit pocitu jisté těžkopádnosti, která celou knihou prostupuje...

2 12.02.2020

K této knize se pojí jeden neskutečný příběh, pomalu podobně "nadpřirozený" jako ten v knize.
Když jsme v létě počítaly kilometry na rozpálené silnici z Prahy do Štrasburku, v autě bez klimatizace, s bývalým francouzským vojákem, kterého jsme ten den náhodou potkaly úplně poprvé, mluvili jsme hodně o literatuře... a padli Mravenci... Les Fourmis. A jen jedna věta - přečtěte si to.
Když jsme druhý den zabrousily do prvního antikvariátu po cestě, stal se zázrak. Mravenci přistáli navrchu kopky "zlevněno". A bylo rozhodnuto. V batohu přes polovinu Evropy, a pak zase na jih putovali mravenci společně se mnou, až se konečně i v české verzi dostali k dočtení. Wau.
Na další díly je ovšem třeba stejně magicky počkat. Putování do daleka tuhle knihu přibližuje. Ať putujete tisíce nebo i miliony hlav.
A co si z ní odnáším...asi ještě větší pokoru. Co když se někomu zamane hodit na zem sirku...? A neděje se to náhodou už teď? Austrálie... a tak dále.
A co když po sirce přijde sklenice vody? A...a...a...

17 07.02.2020

Knihu jsem nedočetla, a to asi i z toho důvodu, že jsem z jiných zdrojů dávno věděla, jak to s posledním císařem Podnebesí dopadlo. Skoro všechna čínská jména vyskytující se v knize jsem znala, tudíž zde problém nebyl. Příběj je velice zajímavý a osudy tohoto muže mě nepřestávají fascinovat. Nicméně, toto knižní zpracování ke mně příliš nepromlouvalo, a já jsem knihu po několika kapitolách odložila. Možná se k ní ješte někdy vrátím, ale příběh sám je mnohokrát velice spletitý, čtenáře jistě tolik okolností nejen že nezajímá, ale ani není k pochopení příběhu klíčových. Předmluva Oldřicha Krále ovšem tento fakt dobře vysvětluje - jiní překladatelè v dalších evropských zemích tyto pasáže vynechali, Král se je rozhodl zachovat. A tak je celá kniha poněkud utahaná. Kouzlu příběhu to však nic neubírá, takže pokud máte dostatek čtenářské trpělivosti a kuráže, vzhůru do toho!

3 06.02.2020

Jsem ráda za všechny naše lidské problémy, které přicházejí v každodenním životě. Vážím si toho, že se sama mohu rozhodnout, co budu dělat, jak a proč. Že mohu prožít Boží zázrak stvoření a narození dítěte, které je jedinečné. To jen my, i v dnešní době, máme stále tendence děti s někým porovnávat. Proč? Jsou to jedinečné bytosti, stejně jako my všichni ostatní.
Jistí vědci se snaží už teď děti \"predestinovat\" - aby jim rostly svaly, aby měly hudební nadání, rodiče by si snad i mohli vybrat pohlaví.... Moderní a nové výdobytky \"civilizace\". A o co jsme civilizovanější, než naši předci nebo kmeny? Copak to, že z lidských bytostí děláme programovatelné věci, povyšuje naši civilizaci na vyšší úroveň?
Je mi zle z toho, co všechno se kolem mě dennodenně děje, kolik lidí umírá v důsledku mocenských válek, kolik zvířat umírá v důsledky lidské činnosti, jak mizí křehká přírodní rovnováha. Je mi zle ze vztahů mezi lidmi, z nedůvěry, z vlivu sociálních sítí a z prostředí, do kterého jednou přivedu i já své děti.
A zároveň jsem neskutečně ráda za to, že žiji tady, a ne v Africe nebo v Asii, že mám svobodnou volbu, kde budu studovat, kde budu pracovat, kolik dětí budu mít...a snad ještě stále i částečnou svobodu toho, jak je vychovám.

22 02.02.2020

Rekviem za Nanking byla první částečně beletristická kniha, kterou jsem o tomto hrůzném okamžiku světových dějin četla. Co nedokážu asi nikdy pochopit, je snaha Číňanů "neztratit tvář". Ať se jedná o cokoli - hloupý dotaz cizince ma cestu, historické momenty, politická situace nebo ze současného dění šíření viru, hlavní a nejdůležitější motto Číňanů zní:" Neztrať tvář, i kdybys měl lhát a vymýšlet si!" Čím více do kultury asijských národů pronikám, tím více mě šokuje a mírně trápí tato zvyklost. Nezbývá mi než doufat, že svět už nebude mít potřebu hrůzy a zvěrstva stále a donekonečna opakovat. Obávám se ovšem, že toto přání je jen zbožné, protože dokud bude o co bojovat, lidé to budou dělat dál. Horší jak nejkrutější šelmy.

7 31.01.2020

Grafická stránka je hezky zpracovaná, některé fotografie jsou velmi povedené. Co se týká "básní"... Ehm. Vše podstatné už tady řečené bylo. Občas se jako záblesky ve tmě objeví cosi s hlubším smyslem...něco, díky čemu jsem se dokopala k tomu, abych knihu alespoň celou přelétla...
" Země byla opilá a potácela se,
zatímco já se pevným krokem vracel domů z baru"
Tady ten potenciál je! A ne že ne! Ale bohužel, takovýchto hvězd je v celé sbírce jen poskrovnu.

3 26.01.2020

Ač už jsem nastudovala mnoho knih a mnoho kulturních odlišností, stále mě nepřestává překvapovat a mrzet, jak se to stalo, že nejmocnější říše světa skonala za tak bídných podmínek.
Sinocentrismus a pýcha Říše středu či Podnebesí byly tak velikými překážkami v jejím vývoji v 19. a 20. století, až nakonec nejmocnější říše podlehla, a zavinila si to z veliké části sama.
Kniha je naprosto okouzlující. Z intrik v paláci běhá mráz po zádech a znechucením jsem často chtěla přestat číst. Co jen to bylo za uzavřený svět, kde jsou popravy nepřátel na denním pořádku... Císařovna Cixi mi kupodivu nebyla nesympatická. Dělala, co musela a o čem si myslela, že je pro její Říši nejlepší. Jednala tak, jak jí velely její mandžuské kořeny. Její našeptávači ovšem jednali především ve svůj prospěch, tak jako mnoho lidí, hleděli si nahrabat, dokud jsou u koryta. Milost Císařovny se mohla během jediné chvíle obrátit v krutou nenávist.
Zvídané čtenáře by možná zajímalo, jak to dopadlo s Yuan Shi'kaiem, který měl vykonat rozkaz o popravě "Žung Lua" a který už v té době toužil stát se prezidentem nově vzniklé republiky. V roce 1912 se jím skutečně stal, když na křesle nahradil v jižních provinciích zvoleného Sunjatsena. Sám byl ovšem ctižádostivý, a tak se pokusil prohlásit se sám opět císařem Říše středu. Toto císařství nemělo dlouhého trvání. Rok poté zemřel a jeho vládu nahradila na dlouhých dvacet let vláda militaristů, kteří především, jak už je to v Číně zvykem, bojovali hlavně spolu a na vesele postupující Japonsko už jim poté nezbývalo sil.
A malý Pchu I? Na Deník císařovny moc pěkně navazuje film Poslední císař. Loutky v rukou všech, kteří šli kolem.

Osudy Číny byly v minulých dvou stoletích pohnuté, přesto dnes patří mezi světové giganty. S Čínou je třeba počítat.

12 13.01.2020

Kniha nám byla doporučena jako základní četba ke kurzu Dějiny moderní Číny. Nicméně, kdybych o dějinách Číny v tomto období nic nevěděla, kniha by mi to rozhodně nepřiblížila. Na druhou stranu velmi oceňuji československý kontext, který autorka do knihy dodala.

2 07.01.2020

"Lidé se zabíjejí, no - ale zákonitou formou. Poradek, poradek predevsim! Na humanitu ovsem nedame dopustit a dal vychovavame sve deti v krestanskem duchu. Jedno je vsak jiste, kamarade - at jde o tu nebo onu stranu: ve Francii si navzajem servirujeme hlavy. Je to nase narodni jidlo."

Hra ponekud kruta, ale plna pravd a odahelni. Autor opet doklada svuj genialni talent, udelat ze zdanlive banalniho pribehu dokonalou hru.

20.11.2019