Vladimír Vondráček

česká, 1895 - 1978 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. byl přední český psychiatr, psycholog, farmakolog a endokrinolog. Je autorem asi 225 studií a knih, z nichž zřejmě nejznámější je jeho práce Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, za pozornost stojí také jeho třídílné Paměti. Kromě toho byl významným popularizátorem psychiatrie a souvisejících věd a zasloužil se o integrování duševně chorých do běžného života.
Narodil se 23. 2. 1895 v rodině pražského obchodníka s lahůdkami na Novém Městě pražském.
Po studiu na akademickém gymnáziu vystudoval medicínu v Praze a promoval v roce 1919. Vystřídal interní kliniku profesora Ladislava Syllaby, Ústav pro choromyslné profesora Antonína Heverocha, farmakologický ústav profesora Emanuela Formánka, lázně Lubochňa a Tatranská Lomnica, pak znovu farmakologii u Formánka a Velicha, kde byl habilitován v r. 1933 a jmenován profesorem v r. 1938.

Docentem psychologie se stal v r. 1939. Potom opět následovala interna u profesora Bohumila Prusíka, a nakonec psychiatrie profesora Zdeňka Myslivečka. Profesorem psychiatrie se stal v r. 1946 a přednostou kliniky po Myslivečkovi r. 1957. Zde působil až do své smrti.

Byl nekompromisním bojovníkem za jednotu psychiatrie a neurologie, a to i proti svému příteli Hennerovi, i když nakonec neuspěl. Jeho jméno se stalo symbolem české psychiatrie. Jako se dříve říkávalo "ten patří k Heverochovi" nebo později "k Myslivečkovi", tak se později říkalo "patří k Vondráčkovi".

Prof. Vondráček je pokládán za zakladatele několika oborů u nás - lékařské psychologie, psychofarmakologie, dietetiky (spolu s prof. Prusíkem) a psychiatrické sexuologie. I přes svou určitou odtažitost v běžném životě dovedl být nečekaně empatický v závažných okamžicích. Byl laskavým a moudrým přednostou kliniky. Důležitou událostí pro kliniku bylo zřízení výzkumné laboratoře. Počátkem roku 1958 byla laboratoř aspoň de facto vytvořena, obsazena výzkumnými pracovníky a potřebnými aparáty. V době největšího rozsahu měla laboratoř oddělení patofysiologie CNS, biochemické a EEG, vytvořila se skupina kybernetická a v roce 1963 ještě elektronická laboratoř, zpočátku společná pro katedru psychiatrie a neurologie.

Profesor Vondráček byl vysoký, hubený s neodmyslitelným vousem. Byla to snad nejnápadnější postava v profesorském sboru lékařské fakulty. Pro jeho postavu mu studenti říkali Ibis a karikaturista Bidlo se o něm vyjádřil, že: "když ten v zimě nastydne od nohou, tak teprve v létě dostane rýmu". Byl nesmírně vtipný, pohotový s břitkým suchým humorem, kterým uměl okamžitě reagovat na otázky jak studentů, tak i novinářů. Jako ukázka je zde několik jeho odpovědí, které měly takřka charakter aforismů:

Co si přeji k narozeninám? K narozeninám je ustáleným zvykem přáti si především zdraví. Já si však myslím, že je lepší být mírně churav a šťasten, než být zdráv a nešťasten. Proč jsem se dožil takového věku? Protože jsem byl stále nemocný. Všichni mí přátelé, kteří byli stále zdraví, jsou už mrtví.

Jak sportuji? Já příliš nesportuji. Mým jediným sportem jsou takové smutné procházky. Proč smutné? Protože se jdu vždy projít na pohřeb některého ze svých přátel, kteří pravidelně sportovali, nebo je jedu navštívit do nemocnice, kde leží s nohou v sádře.

Veselý večer je prospěšnější než tuba léků na uklidnění.

Práce je krásná věc, nesmí se však státi výhradním účelem života.

Padesátka je věk, kdy se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.

Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.

Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.

Byl svérázný i při výuce mladších kolegů. Jednou mu řekl pozdější docent František Hanzal, který byl u něj na stáži: "Pane profesore, já vás obdivuji. Jak jen dokážete po celý den poslouchat ty nesmysly, co vám ti vaši pacienti povídají." Vondráček se na mladšího lékaře podíval udiveně: "A kdo vám řekl, kolego, že poslouchám?"

Prof. Vondráček byl vynikající publicista. Psal velmi poutavě a srozumitelně. Jeho knížky byly přístupné širší veřejnosti, zvláště ty populárně výchovné. Těch vyšlo několik: O psychiatrii, psychiatrech a blázincích (1925), fejetony Čtení o zdraví a nemocech (1941), kde se staví skepticky k některým uznávaným axiomatům o životosprávě, O těle, duši a duševní hygieně (1949) a Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968).

Také miloval historii a zvláště historii svého oboru. Velmi si vážil svých učitelů a napsal o nich půvabné monografie, v nichž se vyznává ze své lásky a obdivu k nim: Profesor Dr. Antonín Heveroch (1927), Profesor Dr. E. Formánek, farmakolog (1929) a Profesor Dr. Ladislav Syl1aba (1931). Vrchol jeho literární tvorby představují třídílné memoáry, které nazval Lékař vzpomíná 1895-1920 (1973), Lékař dále vzpomíná 1920-1938 (1978) a Konec vzpomínání 1938-1945 (vyšlo posmrtně v r. 1988). Vzpomínky ukazují jednak jeho fenomenální paměť a dokreslují jeho životní osudy, jednak je v nich zachycena první polovina 20. století se všemi reáliemi. Autor v nich vyslovuje otevřeně množství soudů o lidech, které znal, zvláště ze svého povolání. Své memoáry ukončil rokem 1945, protože o následující době se tak otevřeně a kriticky za jeho života psát nemohlo.

Zemřel 10. května 1978 (ve věku 83 let) v Praze.

Zdroj životopisu: wikipedie.cz

Populární autoři: