Gerald z Walesu

velšská, 1146 - 1223

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Dějiny a místopis Irska Dějiny a místopis Irska

Těžko říct, co z Geraldových líčení je pravda, co výmysl a co zobecnění. Zvlášť jeho popisu mravů bych radši moc nedůvěřovala, i když některé detaily jsou zajímavé a určitě odpozorované. Zábavný pro současného čtenáře je ale především Gerald sám - jeho styl, který měl zaujmout všechny vrstvy, funguje i po 800 letech. Jedovatosti a povýšenost pobaví, některé postřehy zaujmou - přes důraz na literu Božího zákona a jeho šíření se občas autor pouští do bystrých logických úvah, na které ho přivedlo pozorování přírody, i když třeba neodpovídají tradici.... celý text
InaPražáková


Putování Walesem / Popis Walesu Putování Walesem / Popis Walesu

Gerald z Walesu neboli Giraldus Cambrensis (1146 - 1223) nám zanechal zcela unikátní popis jednoho z nejkouzelnějších míst světa. Gerald doprovázel arcibiskupa Baldvina na jeho náborové cestě Geraldovým rodným krajem s cílem sehnat co nejvíce účastníků vyhlášené křížové výpravy. Spíš než o víře je však Geraldův latinsky psaný (a do češtiny Petrem Šourkem brilantně přeložený) spis zprávou o aktuální situaci, o zvycích Velšanů, pověrách, životě v zemi, o jejich silných i slabých stránkách, a zároveň vypovídá mnohé o polyhistorovi Geraldovi, který miloval psy a nenáviděl ženy, obdivoval františkány a pohrdal dominikány, fascinovali ho bobři a místní zajímavosti hodné Blesku. Jeho vyprávění je poutavé, nesmírně živé a doplněné celou řadou fotografií a obrázků z Hywelova zákoníku. Pro ty, koho Wales uhranul, je to rozkošná záležitost. (Nějaké ty chyby ve velštině (třeba glas není zelená ale modrá) jsou drobnost - a i když se to zdá nemožné, na tomhle kouzelném jazyce si ještě nikdo nic nevylámal, stačí vědět, jak se vyslovuje - stejně jako v případě tolika jiných to není zdaleka tak hrozné, jak se to na první pohled může zdát.)... celý text
Jizi


Putování Walesem / Popis Walesu Putování Walesem / Popis Walesu

Dielko "Putování Walesem" a viac-menej len dodatok s názvom "Popis Walesu" sú na svoj vek - viac ako 800 rokov, aj v súčasnosti docela čítavým počinom. Autor v nich neopisuje len suchopárne fakty, ale aj rôzne perličky, príhody, povery, zvyky a obyčaje na jednej strane. Pozitívne aj negatívne vlastnosti Walesanov na strane druhej. Wales je saský názov pre Kambriu. Byť Walesanom, znamená v preklade, byť cudzincom vo vlastnej krajine. Walesania (pôvodne Kelti) odvodzujú podľa autora svoj pôvod od Trójanov, ktorí po páde Tróje osídlili celú Britániu, boli kristianizovaní Rimanmi a zvádzali lokálne boje s miestnymi barbarmi (medzi inými napr. s Piktami). Doplatili na žoldnierske vojská Sasov a nakoniec ich zatlačili Normani až na územie dnešného Walesu. Toľko k Walesu ako takému. Pôvodné miestne názvy a mená tu radšej ani spomínať nebudem, to je problém napísať, nie to ešte vysloviť. Zaujímavosťou je, že Artušovský mýtus je svojim pôvodom waleský, ktorý prebrali neskôr aj Normani. Autor ho tu, a hlavne Merlina, dosť hojne spomína. Gerald bol z polovice Walesan a z polovice Norman. Kniha je určená hlavne Angličanom s odporúčaním, ako ovládnuť Wales. Z dnešného pohľadu by bol označený asi za kolaboranta. To však nič nemení na fakte, že jeho spis pôsobí ako cestopisné články na pokračovanie z nejakého časopisu. Dosť často sa však opakuje a niektoré state sú už poriadne mimo. Napriek tomu, jeho hlášky stoja za to. Za všetky aspoň jedna. "Nezostal tam nikto, kto by vykonával svoju potrebu o múr postojačky", na margo toho, že boli všetci mužského pohlavia pozabíjaní... Teda zaujímavý počin. Wales však nie je moja srdcová záležitosť a dejiny Veľkej Británie, i keď sú zaujímavé, sa zatiaľ u mňa obmedzujú zväčša len na románovú tvorbu. Napriek zdánlivo odťažitej téme, našiel som v knihe niekoľko styčných bodov v povahových vlastnostiach a osude ako Walesanov, tak Slovákov (Slovenov). Určite udrú do očí aj tebe, ak sa začítaš...... celý text
yerry



Dějiny a místopis Irska Dějiny a místopis Irska

Tenhle Gerald to byl výbornej vypravěč, i když teda taky dost vostrej a do jednoho pekelnýho pytle házel kde co a kde koho, ale to v tý době (teda o trochu dýl) dělal třeba i Dante. V tý době to bylo asi normální. Z těch různých středověkých dějin a místopisů patří tenhle k těm lepším. Velkou zásluhou na tom má autorův styl a specifický, ale nechtěný humor, který vychází z toho, že i když Gerald vystupuje jako učenec, který má samozřejmě ty pohanské pověry na háku, tak jak je v něčem namočenej nějakej světec, nejčastěji sv. Patrik, nebo jak je něco pokropený svěcenou vodou, tak to samozřejmě je třeba brát smrtelně vážně. A vlastně mi přišlo, že nakonec věřil i některým těm pověrám a je otázka, jestli jim nakonec sám taky neuvěřil, protože pamatuj, že na Východě, když šlápneš na špatnej kámen, tak smrt stojí ve dveřích... Doporučuji.... celý text
puml


Dějiny a místopis Irska Dějiny a místopis Irska

Přiznávám, že Geraldovo Putování Walesem si vybavuju spíš matně, ačkoli vím, že bylo dost odlišné od Dějin a místopisu Irska. Což je jasný popud k tomu, vzít Wales brzy znovu do rukou. Teď však do Irska s pisatelem, jehož upřímná či přímá povaha citelně vyznívá z jeho spisku. A stylem, který značně překonává obvyklou sterilnost středověkých pramenů. Nejen podle krátkého životopisu v úvodu knížky, ale i z díla samotného Geralda je znát, že tenhle pán měl velmi blízko ke kousavému sarkasmu, drzosti, jisté dávce povýšenosti, samolibosti, egocentrické sebejistotě a z toho plynoucí kontroverzní pověsti. Blízko měl i k ohromným emočním výpadům a kazatelskému hřímání na všechny strany - vyšší klér i Židé to s ním snadné neměli stejně jako jeho vlastní národ, natož Irové. Nezdráhal se však ani podlézavosti, protože jeho obdiv k Jindřichu II. se skutečně nesnaží skrývat. Což dohromady dává skvělou kombinaci pro zábavné čtení, sem tam okořeněné faktem, fabulací, legendou, moudrem i jízlivému štěku. Je to zajímavý pohled člena vyšší společnosti, krytého úspěšným šlechtickým rodem, z něhož pocházel i přízní samotného krále, na Irsko, které v té době nebylo příliš známé a téměř do současnosti mívá nálepku "země barbarů". Provázanost s prameny, které známe z pera Geoffreye z Monmouthu (jehož autentičnost je taky celkem pochybná) a Bédou (kde patrně není místo k diskuzi o kvalitách), je sama o sobě pozoruhodná. A jak z toho vyplývá samotné Irsko? Tak jak ho známe=o) země divoké přírody, ještě divočejších obyvatel tvrdě lpících na vlastní svobodě. Země, která je plná podivuhodných zvířat, jinde nežijících (často jen ve fantaziích autora). Země temných lesů, mnoha legend a pověstí (skřítky a elfy v tomto případě nehledejme). Země, která má mnoho světců, ale žádné mučedníky. A země, jejíž svéráz zamotal hlavu Geraldovi z Walesu natolik, že jeho dílko je i po osmi staletích putováním vpravdě kouzelným.... celý text
Kozel