Aleš Gerloch
česká, 1955
Populární knihy
/ všech 14 knih
Nové komentáře u autorových knih
Teorie práva
„Myslím si, že je to jedna z lepších knížek Teorie Práva.“
— Vaceda
Soukromé a veřejné v kontextu institucionálních a normativních proměn práva
„Velice zajímavý sborník, který se zaobírá tématem kupodivu stále živým. Je, pravda, trochu tuhý (ten sborník) vzhledem k tomu, že jím probíraná látka je v zásadě ryze teoretická, nepotřebuje, až na výjimky, očividně přílišné pozornosti, jelikož bez ohledu na distinkci práva soukromého a veřejného, právo jako systém funguje. Bylo by samozřejmě milé, kdyby doktrína radila odborné praxi a nebylo to naopak, tedy že doktrína čeká na nějaký pěkný rozsudek NSS, ale v tomto smyslu máme patrně smůlu. I sám sborník vcelku úctyhodných rozměrů dokazuje, že je dané téma strašlivé široké a neuchopitelné.
Autoři představují celkem asi šest (či pět?) teorií rozlišujících dané oblasti práva a všechny stojí za prd. Osobně jsem si sborník koupil hlavně kvůli tzv. teorii zvláštního práva, která v učebnicích právní teorie nebývá zpracována. Pojednává zde o ní článek Radka Píši (nikoliv nekriticky), nakonec jsem však musel ustoupit a sehnat si jinde článek profesora Eliáše (zde ho máte, přeji pěkné čtení: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2014/2014-11.html?a=2950). Bylo to čtení zajímavé a já si po něm mohu v klidu s danou teorií nesouhlasit a spokojit se s tím, že daná distinkce vždy bude kombinovat všechny teorie čili bude intuiční.
Sborník zároveň pojednává o vcelku aktuálních tématech, která jsou daleka definitivního rozřešení. Ať se jedná o polobláznivou judikaturu ÚS přiznávající Státu základní práva, či o horizontální působení základních práv (kterého já jsem příznivcem, zatímco praktičtí odborníci chovají k němu spíše jistou skepsi, po mém soudu však nikoliv teoreticky brilantní, jelikož nejsou schopni teoreticky ukotvit pozici ústavního práva) a mnohých dalších. Nejdelší část knihy, věnovaná mezinárodnímu právu, mi bohužel byla nejnudnější, mezinárodní právo mi totiž posud dosti uniká. Ale i v té lze najít mnoho zajímavých článků. Celkově tedy lze knihu hodnotit jako velice užitečnou a zajímavou, doporučuji.“... celý text
— Set123
Teorie práva
„Obávám se, že zde budu až drze kritický. Ale to si ostatně zaslouží občas každý akademik a každá publikace. S panem profesorem Gerlochem mám dlouhodobě dosti problémů, tak jako s jeho přístupem k ústavnímu právu a právní teorii. Uvízl totiž někde v osmdesátých letech a je to vidět (ačkoliv se jedná o nové, již osmé, vydání z roku 2021, neobsahuje vlastně nic z aktuálních problémů teorie a filosofie práva...). Opominu některé chyby spíše drobného charakteru (není pravda, že by právo nezbytně bylo spojeno se sankcí, není pravda (což autor vlastně připouští, tak nevím proč to tak hloupě napsal), že se všechny přirozenoprávní koncepce shodují na věčnosti a neměnnosti práva) a soustředím se toliko na dva, tři body, které mne nepotěšily.
První problém, který Gerloch, bohužel, do obecného právního povědomí přinesl je tento: Přichází s absurdním dělením interpretačních metod na dvě kategorie: standardní a nestandardní. Při pohledu na ně si člověk musí položit otázku, jaký je mezi nimi rozdíl. Gerloch tvrdí, že standardní (jazykový, logický a systematický výklad) vycházejí z textu zákona, kdežto nestandardní (teleologický, historický, komparativní výklad) vychází z účelu zákona. Pominu fakt, že se nejedná zdaleka o všechny interpretační postupy, sotva o jejich menší část a pozastavím se raději právě nad tím rozlišením. Nedává smysl. Pakliže bychom chtěli tuto dělící strategii použít důsledně, dopadlo by dělení takto: textový výklad: jazykový; výklad účelem: logický, systematický, teleologický, komparační, historický. Proč? Protože argumentace logikou je interpretace účelem. Logická pravidla (a contrario, a fortiori, per eliminationem,) v textech zákonů zkrátka najít nelze. Je předpoklad úmyslu zákonodárce, že chce logicky konzistentní právní řád a my tento jeho úmysl naplňujeme mimo text zákona. Tak i systematický výklad. Představa konzistence a sebereferenční schopnosti právního řádu vychází z představy racionality zákonodárce. Neupravuje dvě věci týmž způsobem a jednu dvěma, neprotiřečí si, ale deroguje se specialitou To není text, to je úmysl, závěr. Gerlochova dichotomie nedává smysl. Bohužel se toto uvažování stalo vcelku běžným v právnické komunitě. A mimochodem, to není toliko můj názor, odkázat se tu mohu například na Tomáše Sobka, který toto Gerlochovi (jistě chytřeji) vyčítá.
Další problém mám s jeho tvrzeními o právním pozitivismu. Píše: Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus. Přes velký rozdíl mezi těmito ideologiemi a politickými režimy je pro ně společný odpor k přirozenoprávnímu hodnotovému základu právního státu.. To je tak zatraceně absurdní tvrzení Gustav Radbruch se notně zasloužil, mimo jiné, o sprosté pošlapání pojmu právního pozitivismu. Dalším jeho úspěchem bylo přesvědčení společnosti o tom, že nacismus (a přihoďte k nim klidně ten fašismus a stalinismus) trpěl jakýmsi odporem k přirozenému právu. To je hloupost. Jistě, trpěl odporem k předešlému přirozenému právu, ale to, co on sám provozoval, byl jednoznačně právní naturalismus. Právo vycházející z hudby sfér, jak říká Knapp. Právo, které stojí pod doktrínou Blut und Boden. Každý správný Němec musel při troše snahy dojít správné interpretaci právě pro to, že byl Němcem. Co to má co společného s legalismem, který tu Gerloch spojuje (rovněž nepravdivě) s pozitivismem? To je čistě přirozenoprávní doktrína. A existují další důvody, proč nacistická právní věda zkrátka nebyla pozitivistická, ale nemám tu prostor se o nich rozepisovat.
Mohl bych se tu pozastavovat nad desítkami dalších bodů a tvrzení, se kterými zkrátka dost dobře souhlasit nelze, ale asi by to bylo zbytečné. Buďte, prosím, k té učebnici kritičtí. Není dokonalá. Zjednodušuje až hanba a vynechává mnoho problémů, jak jsem výše nastínil, dokonce šíří některé zažité bludy.
Na straně druhé jí musím přiznat alespoň to, že přehledně a pojmutelně přednáší alespoň pojmologii právní teorie, dá se v ní snadno zorientovat a učit se podle ní musí být vcelku příjemné. V tomto ohledu není horší než ostatní učebnice teorie práva, naopak je lepší, než leckterá z nich. Musím smutně konstatovat, že se nám opravdu dobré učebnice právní teorie ještě nedostalo. Jo, a ještě jedna poznámka. Jakkoliv se profesor Gerloch s teorií dělby moci vypořádal dosti povrchně, oceňuji, že zmínil zastaralost tirády podle Montesquieaua. Pravda, teoreticky velice komplikovanou a diskutovanou čtvrtou moc vzal dosti hákem, ale alespoň ten problém zmínil.“... celý text
— Set123
Ústavní systém České republiky
„Přehledná učebnice na ústavní právo.“
— kate9326
Teorie práva
„Srozumitelná, jednoduše super kniha se základy práva a vhodná i pro neodborníky, kteří se o právo zajímají, nebo i pro studenty sš .“
— kate9326
Aleš Gerloch - knihy
Žánry autora
Literatura naučná Právo Učebnice a slovníky
Štítky z knih
právo ústavní právo odpovědnost Lisabonská smlouva teorie práva trestní odpovědnost
Gerloch je 0x v oblíbených.