Sekáč (limitovaná sběratelská edice) přehled

Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále.

Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text.

Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...

Skvělý překlad od páně Kantůrka. Promyšlená hra s jazykem, která mě pobaví na každé stránce a skoro na každé stránce je hláška, která by si zasloužila jít na tričko, nebo přinejmenším do knihy citátů. Skoro se až divím, že jsem se do Sekáče pustil až teď.