Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci

30.11.2023

Autobiografický román, kdy autor se po dvaceti letech života v Chicagu vrací na začátku devadesátých let i se svou rodinou zpátky do Československa, aby jeho děti poznali, kde se narodil a mohl zde napsat nějakou svou další knihu. Jeho reálný pohled či humorný nadhled na tehdejší "devadesátky" a jeho občany. Setkání s Milanem Uhdem, Bohumilem Hrabalem a dalšími známými osobnosti této země. Přesně a trefně vystihl tehdejší dobu a i já se díky němu ve vzpomínkách vrátil do doby před třiceti lety a rozumím jeho kritickému pohledu. Možná i díky té nostalgii se mi kniha líbila.

Velkou část toho roku, co jsme byli v Praze, strávil Havel nevyhlášenou volební kampaní. Očividně strašně stál o to, abys se po rozpadu stal prezidentem České republiky. Nakonec se mu to podařilo, jenže to už byl Havel někým jiným, v čele jiné země, s jinou rolí a jinou představou o sobě. Člověk se tomu nestačil divit, jak mohl maličký politik v útrobách umělce tak rychle spolknout svého původce? Copak si Havel neuvědomoval, co se s ním děje? Jenže nebylo to vždy naopak, nebyl snad dramatik ve skutečnosti spíš politikem? A co to vlastně tak zamávalo s literátem Havlem? Zkazili snad všechny ty limuzíny, ochranky, zámky, letní sídla, kolegové státníci, rozdivočelé smečky fotografů, zkazilo snad tohle všechno fajnového chlapa? Zničí moc opravdu každého? Co vlastně chtěl? Dokázat, že je jenom člověk? Bylo opravdu tak těžké odejít z planetárních obrazovek? Nezačal se náhodou Havel bát svého psacího stroje? Jenže proč by z něj měl najednou mít hrůzu? Nebylo to třeba proto, že život je jinde?

10.02.2019

Po 20 letech jsem si přečetla znovu a snížila hodnocení. Důvodem mých tehdejších čtyř hvězdiček byl nejen Novákův čtivý styl psaní (to uznávám stále), ale především jakási úcta k vracejícím se exilovým autorům a jejich moudrosti, se kterou srovnávají zkušené demokracie s tou naší, mladinkou, a vidí spoustu chyb - samozřejmě, viděla jsem je i já, i tehdy. Nebudu nikomu nalhávat, že si já, Češka, často o Češích myslím, že mají, co si zaslouží, protože jsou mozkově i tělesně líní (a hůř). Jenže od spisovatele nečekám konkrétnost, natož osobní zaujetí kritiky. Čekám řekněme procezení vlastní zkušenosti přes síto právě té zmíněné moudrosti - a především čekám to, co sama neumím – přes síto umělecké, neb jsem umělec. A to mi tady a teď chybělo. Takže trochu vtipné, trochu poučné, ale roztříštěné a konkrétní, bez většího nadhledu.