Zmařený talent ?

recenze

Václav Ryčl se narodil na Slovensku, od 6ti let žil v Praze. Jeho nemoc se projevila v dospívání během studia na polygrafickém učilišti. Otec trpěl paranoidní schizofrenií a on sám se potýkal s bludy – myslel si, že je svatý i ďábel. Od 19ti let pobíral invalidní důchod. Při svém pobytu v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích si začal zapisovat své pocity a prožitky. Věnoval se rovněž umělecké fotografii, kreslení a malování. Ve 28 letech spáchal sebevraždu na Silvestra, protože viděl, že jeho nemoc se zhoršuje. Nechal po sobě dopis na rozloučenou.
Psal povídky, básně a deníkové záznamy. Jeho povídka Černá hala z prostředí učňovské praxe získala první místo v soutěži povídka roku 1994 a o rok později byla oceněna in memoriam další jeho povídka Sestry psychiatrie, popisující každodenní život na oddělení psychiatrické léčebny.
„Píšu vlastně z potřeby. Knihu pavilon číslo 13 jsem napsal z touhy nějak svěřit veřejnosti, jak je to na psychiatrii někdy nesnesitelné. Běžně se o všelijakých skrytých jevech neví, a tak si myslím, že by kniha mohla zaujmout. Je ilustrovaná fotografiemi, kresbami a grafikou. Je doplněna poezií.“
Jeho tvorba, zřejmě paralelně k jeho životu, je syrová, chvílemi děsivá, křičí po lásce a někdy, výjimečně, ukáže kratičký záblesk naděje. Odráží jeho lásku k matce, touhu po lásce a strach z nemoci, která ho ovládá.
Navečer
Obloha je tmavá jako hubertus. Větrem poletují staré noviny, prach a špína, která se usazuje na tvářích starých lidí. Večer má podivnou náladu, člověk je v ní sám jako poslední lístek na jabloni.
Sedím na lavičce uprostřed velkoměsta a jím slané tyčinky. Dívám se do země a mlčím. Těším se na lidi, čekám, až si ke mně někdo přisedne. Je to zvláštní, ale nebe je plné hvězd a lásky, která zůstala sama.

Komentáře (0)