Neurotické je pouze obměněné normální...

recenze

Rozumíme sami sobě? (2000) / vikaa (552 views)
Neurotické je pouze obměněné normální...
Prof. MUDr. Stavros Mentzos, německý psychiatr, psychoanalytik - představitel hlubinné psychologie, poukazuje ve své psychoanalyticky orientované knize s podtitulem Neurotické zpracování konfliktů na skutečnost, že dnešní psychoanalýza prochází proměnou. Sám autor označuje tuto knihu za „Úvod do psychoanalytické nauky o neurózách“ a říká, že „neurotické je pouze obměněné „normální“; že neurotické obranné procesy, neurotické symptomy a charaktery jsou sice pochybené, ale navzdory všemu často úctyhodné adaptivní výkony Já“ (Mentzos, 2000). Kniha je rozdělena do dvou částí.
V první části se zabývá pojmy jako motivace a struktura; ukazuje, v jakém smyslu mají být chápány. V kapitole model konfliktu objasňuje vznik neurotických poruch patologickým zpracováním konfliktu. Neurotické konflikty a neurotické obranné procesy vidí jako psychologicky odvoditelné a proto v jistém ohledu srozumitelné. Jedná se o nedostatečná, neodpovídající řešení nebo pokusy o obnovení rovnováhy. Autor rozlišuje psychické poruchy, které jsou ovládány konfliktem (psychoneurózy) a poruchy vyznačující se strukturálním nedostatkem (slabost Já). I strukturální nedostatek je vyvolán konflikty, které se ale odehrávají v raném dětství. Rané patologické konflikty a jejich následky jsou vždy závažnější, protože ovlivňují konstituování Self – jeho strukturu a soudržnost. V poslední kapitole prvního dílu je vylíčen psychický vývoj jedince od narození až po dospělost.
V druhé části knihy popírá autor existenci neuróz ve starém významu. Upozorňuje na nutnost každý případ zkoumat, pochopit a uspořádat s ohledem na druh základního neurotického konfliktu, povahu Já (Self) a druh modu zpracování. Modus zpracování konfliktu zahrnuje celek reakcí a týká se také obranných mechanismů ega.
V jedné z posledních kapitol se Mentzos zabývá terapeutickými aspekty. Tady mě velmi zaujal rozdíl mezi standardním psychologickým postupem a z něho odvozenou psychoanalyticky orientovanou psychoterapií. U standardního postupu se jedná o léčbu dlouhodobou (3 roky a více) s častými sezeními (3x – 4x týdně). Pacient leží na pohovce a je analytikem vyzván aby uváděl všechny své spontánní myšlenky – vhodné i nevhodné, důležité i nedůležité. Pro analytika je závazné pravidlo abstinence – nemá pacienta zahrnout projevy útěchy a účasti a nesmí mu udělovat příkazy a zákazy, rady nebo poučení. Tabu je pronášet hodnotící soudy, soukromé názory a ovlivňovat pacienta dle svého přesvědčení. Výsledkem dodržování tohoto pravidla je přátelské vyčkávací chování, umožňující navázat vztah se zdravou „částí“ pacienta. Intervence vede k analýze aktuálního přenosu a odporu proti odhalování nevědomých motivací. Pro rekonstrukci jsou důležité výpovědi o „vzniku“ poruch, které čerpají nejen s volných asociací, ale i s práce se sny, neverbálních projevů a chybných úkonů. Klasická psychoanalytická terapie se využívá především u psychoneuróz, charakterových neuróz a částečně u psychosomatických onemocnění. Je třeba pečlivě zvažovat použití takové terapie. Přestože je u mnoha pacientů nezbytná, u některých může přinést problémy, plynoucí z nadměrného zatížení pacienta. Méně náročná je psychoanalyticky orientovaná metoda, která je ze standardní metody odvozena. Terapie je zaměřena na analýzu nevědomých souvislostí a motivací s ohledem na dřívější i současné pacientovy vztahy. Klient se setkává se svým terapeutem 1- 2x týdně a při terapii sedí naproti němu. Vyhraněnější charakterové neurózy se ale podle Mentzose touto metodou ovlivňují velmi těžko, účinnější je použít standardní postup.
Mentzos, jako zastánce psychoanalýzy, se v této knize snaží doplnit zjištění „klasické psychoanalýzy“ o neurózách o nové poznatky. Opírá se přitom nejen o Freuda (s kterým někdy polemizuje), Mahlerovou, Kohuta, ale i o další významné „osobnosti psychoanalýzy“ doby minulé i současné. Poukazuje na hranice Freudova trojinstančního strukturálního modelu, který chápal různé druhy intrapsychických konfliktů jako konflikty mezi instancemi Ono, Já, Nadjá. Přestože uznává důležitost Oidipovského komplexu, tvrdí, že „centrálním konfliktem“, z něhož se ostatní konflikty dají odvodit, není Oidipův komplex, ale konflikt autonomie versus závislost. V kapitole o psychoterapii krátce zmiňuje i některé ostatní psychoterapeutické směry, které v menší či větší míře čerpají z psychoanalýzy a klade si otázku, zda psychoanalýza může čerpat z jiných terapeutických metod. Jeho odpověď, jakkoli diplomatická, nás nenechává na pochybách, že Mentzos považuje psychoanalýzu za královnu terapie.

Komentáře (0)

kniha Rozumíme sami sobě? recenze