Zločiny, které nebyly

recenze

Dítě číslo 44 (2009) / LemonCake (316 views)
Zločiny, které nebyly
Tentokrát za vše může Gary Oldman. Patří k mým oblíbeným hercům, tudíž když se objeví v nějakém filmu, musím i já objevit tento film. Upoutávka na Dítě číslo 44 se zdála zajímavá, film ještě v kinech nedávali, a tak bylo stále dost času si přečíst knihu dříve než shlédnu film. Musela jsem kvůli tomu ovšem zase jednou udělat výjimku. Jako bývalá knihkupkyně mám totiž vypěstovanou averzi ke knihám, které se prodávají takříkajíc masově. Ačkoliv vím, že je to občas na škodu, nemohu si pomoci. Ty fronty lidí, kterým nešlo o knihu samotnou, ale o to, že když ji mají všichni, tak já taky (záměrně používám sloveso mít a ne číst), mi nedělaly nikdy dobře. Byl to i případ Dítěte číslo 44, ale čas dozrál a mrzelo by mě, kdybych viděla film bez znalosti knižní předlohy.
Příběh začíná hned od začátku nabírat na obrátkách a je jasné, že se nejedná o optimistické čtení. To se sice dá u románu z poválečného Ruska předpokládat, ale nikdy nevíte, čím vás kniha překvapí. Zasazení detektivního příběhu do doby a místa, které klasické zločiny jako vražda či loupež považovalo z ideologického hlediska za nemožné a tudíž vhodné pro zametení pod koberec, mi přijde úžasné. Snižuje totiž možnosti lidí, kteří chtějí najít skutečného viníka a nechává tak napětí gradovat do neskutečných výšin. Vším prostupuje atmosféra naprosté bezmoci a zoufalství. Tyto emoce nemizí ani v řídkých okamžicích naděje, kdy je hlavním hrdinům pomáháno, protože nikdy neví, kdo bude dostatečně odvážný či bláznivý a kdo je raději pro vlastní bezpečí nahlásí úřadům.
Romantická linka příběhu dodává trochu odlehčení, které mi přišlo při kombinaci totalitního režimu a vražd malých dětí více než vítané. Přináší trochu lidskosti tam, kde je zbytek víceméně strojový a bez emocí, protože jakékoliv vybočení z norem se okamžitě trestá. Plné lidství mi přijde i postupné uvědomění si hlavního hrdiny, že režim není vždy to nejlepší a nejsprávnější. Ačkoliv již od začátku ví, že to, co dělá, ubližuje mnoha lidem, omlouvá vše vyšším dobrem. Jen velmi těžko se vzdává svých přesvědčení. Teprve ve chvíli, kdy se rozhodne režimu vzepřít, aby zachránil svoji manželku, v sobě nachází odvahu naslouchat svým pochybám.
Závěr knihy, vlastně už od odhalení viníka po poslední stránky, mi přišel trochu přitažený za vlasy, a to i přesto, že jde o fikci. Ani v těchto chvílích ovšem příběh neztrácí napětí a rychlé zvraty, takže jsem se bavila až do samého konce.

Komentáře (0)

kniha Dítě číslo 44 recenze