Z Izrastiny s láskou

recenze

Z Izrastiny s láskou (2020) / Matematicka
Z Izrastiny s láskou
Zpravodaj České televize na Blízkém východě Jakub Szántó se proslavil už svou reportážní knihou "Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě", za kterou získal prestižní literární ocenění Magnesia Litera. Přečtení této knihy mě láká už delší dobu, nejdřív jsem ale sáhla po jeho nejnovější knize "Z Izrastiny s láskou". Dostala se mi do ruky vlastně náhodou, když jsem v době adventní chtěla koupit nějakou knihu v kamenném knihkupectví. Tu, kterou jsem sháněla, neměli, ale nechtěla jsem odejít s prázdnou – až jsem v regálech narazila na knihu Jakuba Szántó.

Už název knihy je značně provokativní. Co to vlastně je ta Izrastina? Budete se asi ptát podobně jako já. Samozřejmě vás asi napadne, že to bude mít něco společného s Izraelem. Stejně tak to má ale i mnoho společného s Palestinou. Jde vlastně o jedno území a dva různé pohledy na něj, které se Jakub Szántó i po mnoha svých osobních zkušenostech snaží vidět jako rovnocenné – a proto je spojuje i do jednoho společného novotvaru, kterým toto území nazývá.

Židé a Arabové jsou na tomto území „nuceni žít vedle sebe“ – takto situaci pojmenoval izraelský prezident Reuven Rivlin, kterého Jakub Szántó cituje v doslovu, když podrobněji shrnuje situaci na tomto území:

"Konflikt obou kmenů o malé území na pevninském mostě mezi Asií, Evropou a Afrikou zdramatizovalo v květnu 1948 znovuzrození židovského státu. Následné války a povstání vryly do světové paměti historicky zcela mylnou tezi o tisíciletém arabsko-židovském nepřátelství. Neúměrná pozornost, kterou si kombinací geografické, náboženské a kulturní blízkosti k Evropě spor o území jen nepatrně větší než Morava a české Slezsko vysloužil, zrodila i potřebu zaujmout osobní postoj, třebaže založený na krajně zjednodušeném chápání konfliktu.
Bohužel nejen v českých debatách má každý účastník jasno, jestli tam jedni nebo druzí mají žít, jestli tam jedni nebo druzí byli dřív, a podobně. Přitom položit ve stejné společnosti otázku typu, kdo je hodný a zlý v Evropě, znamená vysloužit si komentáře o stupiditě takového zjednodušení na úrovni: „Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“
Vedle konfliktu přitom návrat židovského státu na mapu Blízkého východu otevřel možnost – jakkoliv komplikovanou – vybudovat vůbec poprvé v historii arabsko-židovský vztah na rovnocenné úrovni. Židé už nejsou dhimmí, trpěnou náboženskou menšinou pod vládou islámského panovníka, arabští obyvatelé Izraele se po dekádách nerovného postavení plně hlásí o svá práva.
„Nikdo už odsud nikoho nevyžene. Jsme odsouzení žít vedle sebe,“ řekl mi izraelský prezident Reuven Rivlin, zastánce ideje společného státu.
„Nemusíme a nejspíš ještě dlouho se nebudeme milovat, ale vidím možnost žít se vzájemným respektem jako sousedé,“ doplnil ho bývalý palestinský válečník, dnes profesor Muhammad Dadžání.
Zblízka jsou Izrael a obě Palestiny mnohem barvitější a vzájemně propletenější, než se zdá z pohledu zvenčí. S málokým takový pohled silně nepohne, málokdo se vrací s názorem vyhraněnějším, než měl předtím. Zamilovat si tyhle země i oba jejich kmeny, izraelský a palestinský, je při otevřených očích a srdci mnohem snazší, než se zdá. A z vlastní zkušenosti dodám – i mnohem zdravější."

Jakub Szántó na území Izraele působil dlouhodobě jako televizní redaktor. Navíc ho k této zemi váže silné osobní pouto. Celá kniha začíná rodinným obřadem rozptýlení popela jeho dědečka v Jeruzalémě, aby se tu spojil s půdou předků, které se za života sám nedotkl. Jako televizní zpravodaj se do Izraele přesunul na několik let i s manželkou Lenkou a dvěma syny a celá jejich rodina se aktivně hlásí k židovské víře. Přesto ve „sporech“ Židů a Palestinců nestraní ani jedněm a přátele má na obou stranách. I díky tomu se mu podařilo dostat se k mnoha zajímavým osobnostem sice krátké, ale o to bouřlivější historie státu Izrael: k válečným veteránům, k zpravodajcům tajných služeb, k lidem, kteří se účastnili procesů s nacistickými veliteli, ale i k „obyčejným lidem“ – např. členům palestinského surfařského klubu, který pomohli založit Izraelci, palestinskému učiteli hebrejštiny nebo k palestinským automobilovým závodnicím.

Mladý stát Izrael se snažil podniknout kroky i k potrestání nacistických zločinců, kteří se skrývali. Takto například Jakub Szántó popisuje – téměř detektivní – pátrání po Adolfu Eichmannovi:

„Skočím do hrobu se smíchem a hlubokým pocitem zadostiučinění, že mám na svědomí pět milionů lidských bytostí,“ nechal se [Eichmann] slyšet na jednom esesáckém jednání těsně před svým úprkem kvůli blížící se východní frontě.
Jeho rozsáhlý systém, do kterého nacisti nahnali lidské bytosti, aby na jeho konci zbyly hromady popela a balíky roztříděných cenností, oblečení a dalšího lupu pro německé obyvatelstvo, byl mnohem efektivnější než divoké vraždění einsatzgruppen SS. Ty mají na svědomí jeden a půl milionu obětí, Eichmannova síť šesti vyvražďovacích center ve východní Evropě vyhladila tři a půl milionu lidských bytostí.
Koncem roku 1944 utekl zpátky do Německa. Tam ho sice zatkly americké hlídky, které ho zavřely do internačního tábora, neodhalily však jeho příslušnost k SS. Později se mu podařilo utéct a prostřednictvím nacistických krysích stezek zmizet za Atlantikem. Usadil se v Argentině, latinskoamerické zemi s velkou německou menšinou i sklony k autoritářským režimům. Jako bývalý důstojník SS ale v komunitě uprchlých členů wehrmachtu žádné přátele nezískal a musel hledat obživu, kde se dalo.
Zatím v Izraeli navzdory dennodennímu zápasu mladého státu i nekončícímu konfliktu s arabskými sousedy hrstka lidí ve velení bezpečnostního aparátu nezapomínala na staré účty. Patřil k nim i předválečný běloruský uprchlík a duchovní otec tajných služeb Mossad a Šin Bet Iser Har’el. Navzdory nelibosti některých vládních politiků využíval část stále ještě skromných lidských i finančních zdrojů izraelské špionáže na pátrání po uprchlých nacistech.
V roce 1960 se sešly zprávy o tom, že v argentinském Buenos Aires zahlédli dvě jména vysoko na tajném žebříčku hledaných – Josef Mengele a Adolf Eichmann. Zdroji byli lidé z argentinské židovské komunity spolupracující s prvním a nejslavnějším lovcem nacistů Šimonem Wiesenthalem, který soukromý lov řídil ze své skromné vídeňské kanceláře.
„Tenkrát měl k dispozici tři místnosti zaplněné regály s dokumenty. Pracoval sám jenom se svou sekretářkou. Vypadalo to tam stejně jako u mě,“ směje se hřmotný Wiesenthalův nástupce Efrajim Zuroff."

A nebyla by to kniha o Izraeli, abychom se v ní nedočetli také o Jeruzalému a o Chrámu Božího hrobu. Jakub Szántó mluvil i s muslimským strážcem tohoto chrámu, který má úkol ho denně odemykat i zamykat:

"Staletí nároků jednotlivých křesťanských církví a opakující se krvavé střety během náboženských svátků donutily osmanského sultána Osmana III., aby v roce 1757 vydal Status Quo, první dokument tohoto jména, který klíčový svatostánek na centimetr přesně rozdělil. O hlavní kapli, kde se nachází Ježíšův prázdný hrob, se dělí všech šest zúčastněných církví – řecká pravoslavná, arménská apoštolská, katolická, koptská pravoslavná, etiopská pravoslavná a syrská pravoslavná.
První tři církve drží většinu chrámu, zbylé tři vlastní jen menší kaple. Věčným svědkem jeruzalémského statu quo je dřevěný žebřík opřený o pravé okno průčelí chrámu. Před sultánovým ediktem ho tam zapomněl nějaký dělník. Od té doby zůstává díky suchému počasí důkazem komplikovanosti církevních vztahů.
Osmanský sultán nebyl prvním ani posledním muslimským vůdcem, který musel zasáhnout do řevnivosti křesťanských náboženských vůdců Svatého města. Ve stínu na lavičce hned za prastarými dřevěnými dveřmi do chrámu sedává drobný kulatý pán v letech s pečlivě učesanou patkou, pěstěným knírkem a vyžehleným oblekem s košilí a kravatou.
„As-salám wa-alajkum, sajídí Nusajbe. Dobrý den, pane Nusajbe,“ usmívám se na starého známého.
„Alajkum salám, habíbí. Kífhálak? Dobrý dne, příteli. Jak se daří?“ Odpovídá s úsměvem Wadžíh Nusajbe a nabízí mi pravici. Tenhle starší muž má v centrálním křesťanském svatostánku klíčovou úlohu. Má od něj totiž skoro čtyřicet let klíč.
„Jsem muslimský strážce tohoto chrámu. Mám za úkol Chrám Božího hrobu každé ráno odemykat a každý večer ho zamknout. Tenhle úkol má rodina dědí z otce na syna už od sedmého století. Potvrdil nám ho i sultán Saláh ad Din. Jsou přesně určené hodiny na otevření chrámu i na jeho zavření. Na uklízení i na opravy. Ale dosáhnout dohody mezi křesťanskými bratry kupříkladu při opravě hrobu proroka Ježíše trvalo zbytečně moc času. Teď už však krásně září novotou. Půjdeme se podívat, ale předtím si se mnou dáš čaj. A díky za ty sladkosti, co jsi přinesl.“

Komentáře (0)

kniha Z Izrastiny s láskou recenze