Vrátili se, asi to nikdy neskončí

recenze

Nastalo to, čeho jsme se vždycky obávali. Existují lidé, kteří chtějí, aby naše země byla rozvrácena a uchvácena tím větším bratrem někde z východu. Proč tomu musíme čelit i dnes? Kdo se nám opovážil narušovat naši svobodu?

Ostrov ohně a ledu. Reykjavík je zděšen vraždou. Střelou do hlavy je usmrcen Felix Lunden. Je možné, že to nějak souvisí s jeho rodinou, která měla a možná ještě je napojená na islandské nacisty? Dozvěděl se snad někdo o tom, že se v současnosti chystá něco, co souvisí s těmi hrůzami druhé světové války a pokusech na lidech? Proč musí za tu možnou pravdu umřít?

Arnaldur Indridason se tentokrát ponořil do trochu historických věcí a nejsem přesvědčen o tom, že by mu sedly. Nenašel jsem mnoho kladných věcí, ačkoliv se tato kniha stává jakýmsi zrcadlem toho, kam se člověk může v dnešním světě dopracovat, ať už z jakéhokoliv důvodu a příčiny, která pak vede k sebedestrukci.

Na druhou stranu příběh je koncipován tak, aby odsýpal a nenudil, což hodnotím velmi kladně. Hrdinové jsou ale spíše klasickými černobílými postavami, o kterých prostě víte, co si máte myslet a kam směřují, nemají v sobě pořádné tajemství, naštěstí je autor zasadil do zvláštního prostředí, které vás může uchvátit.

*
Rudolf zíral na Flóventa, zatímco jeho ohromení pomalu přerůstalo v zlost. Lékař ho provokoval k prudké reakci, již se také dočkal. Bylo tak těžké z něj dostat něco o jeho synovi nebo o něm samotném, že Flóvent neviděl jinou možnost než ho zahnat do úzkých, vyděsit ho, znejistit ho. A to se mu povedlo. Rudolf svíral opěrky invalidního vozíku takovou silou, až mu úplně zbělely klouby prstů.
„Zbláznil jste se?“ zasupěl a napřímil se. „Co vás to napadá, ptát se na takové věci?! Chcete tím snad naznačit, že si přeju smrt svého syna? Tohle si myslíte?“
*

Komentáře (0)