Vlastimil Hela: Odkaz žítkovských bohyní

recenze

Každá další kniha na toto téma je vydařenější. Tentokrát se dostáváme do světa jejich léčení, mluvy, magie opět můžeme atmosféru nasát i skrze obrázky v knize. Více prostoru pak autor věnuje bylinkám, jejich konkrétní magii či léčení konkrétních nemocí. No, kdo měl o žítkovských bohyních romantické představy, možná nyní přece jen přehodnotí touhu se s některou setkat. A rozhodně nechcete, aby vás léčila
A já s ukázkou zůstanu ale u té romantiky.

V některých o samotě stojících chalupách se na kamnech obřadně roztápěl včelí vosk. To když bohyně znalé zaříkávání i vlastností místních bylin radily v nemoci i nešťastné lásce. Z vosku ztuhlého v chladné vodě četly minulost a vykládaly budoucnost. Tvůrci filmu Balada o šťastné hranici natočili v roce 1969 část čarování žítkovské bohyně Žofie Krasňákové, přezdívané Polka. Bylo patrně ovlivněné nešťastnými událostmi ze srpna 1968. Odlila vosk pro věštění a pronesla toto zaříkávání:

A to už necháme pro každého v jeho vlastní fantazii. Ony ty šeptuchy, léčitelky, byly docela ostré ženy a s nikým se moc nepáraly. Byl to kraj drsný, aby člověk přežil, musel být sám drsný. Víc a víc vám zachází pod kůži a možná probouzí i vzpomínky na prababičky, babičky, které ještě měly blíž k tomuto stylu života než k tomu ryze modernímu a dnešnímu.
Člověku se chce až nostalgicky vzdychat a občas si vzdychnu, přiznávám. Ačkoliv možná právě tady, kdy přicházíme se samotným léčením a magií bylin do styku více než v předchozích knihách Vlastimila Hely, mi dochází, jak drsný to byl svět. Kdyby mě v něm někdo vyklopil na týden, patrně druhý den už bych byla krajně nesvá a po tom týdnu bych se možná ráda vracela. Jak již bylo řečeno, drsný kraj, drsní lidé, drsné léčení. Nic jiného nebylo.

Komentáře (0)