Víme to první a to je hlavní

recenze

To k novinařině, která v daném momentu a kontextu ukazuje, jak máme ve skutečnosti myslet, prostě patří. Nezáleží tolik ani na samotné pravdě a míře objektivity, ale důležitá je tu především rychlost, senzace a akčnost účastníků.

„Čím víc toho člověk ví, tím méně se mu daří.“

Poměrně dobře znám prostředí novinářské redakce, proto volba na poslední Ecovu knihu byla naprosto zřejmá. Navíc mám v oblibě země na jihu Evropy a tentokrát se v příběhu ponořujeme do italského Milána, což je ještě lepší, i když není tak idylicky vylíčen. Autor používá převážně ich formu, takže se snadno ztotožníme s hlavním hrdinou – ztroskotancem doktorem Colonnou, který je pozván k přípravě tzv. „nultého“ čísla bulvárního časopisu, který prostě ví o všem nejlépe.

„Člověk nikdy není spokojení s tím, co má.“

Bombasticky zakomponována satira s použitím leckdy nespisovných výrazů na historické události, množství spiknutí i přítomnost mafie, která tahá za nitky a možná je to právě ona, kdo si přeje financovat tento nový produkt na trhu. Dokonale se povedlo i vystihnout vlivné skupiny mezi politickou elitou, jež neustále tlumočí podivín Bragadoccio, jehož fantastické teorie se stávají pravdou. Je zde poukázáno hravě také na to, jak se doba rychle mění, ale názory lidí ustrnuly na jednom místě.

*
„…Já nic nepopírám, ale otec mě naučil brát zprávy s rezervou. Noviny lžou, historikové lžou, televize dneska taky lže. Viděl jsi vloni za války v Perském zálivu ve zprávách záběr na kormorána, který umíral, protože měl peří slepené ropou? Potom se zjistilo, že v daném ročním období žádní kormoráni v Perském zálivu nežijou a záběry že jsou osm let staré a pocházejí z války Íránu s Irákem…“
…
„Podezíravost nikdy nemůže být přehnaná. Nedůvěřovat, prověřovat, jen tak se dobereš pravdy. Nemá se to tak snad dělat při vědecké práci?“
„Má, a taky se to dělá.“
„Kecy, i věda lže. Jen se podívej na studenou fúzi. Celé měsíce nám blbli hlavu, a potom se ukázalo, že to byl podfuk.“
*

Italského spisovatele a filosofa Umberta Eca zná díky románu Jméno růže, ať už díky knize nebo filmu, snad každý. Trochu se stydím za to, že jsem se po dlouhé době k němu vrátil a přečetl si od něj až jeho sedmé dílo – Nulté číslo; ale přesto nelituji. Ač to ze začátku vypadalo na nudný příběh a některé věci jsem nedokázal pochopit, dokázal jsem se ponořit do děje, který pomaleji odsýpal. Autorovi se podařilo skvěle vystihnout – a i přes některé nepřesnosti a fabulace – dnešní dobu, která je prolezlá vším možným, a to ačkoliv se vše odehrává o dvacet let dříve. Nemyslím si proto, že je to špatná kniha, možná i Vy si tam něco najdete, nebo ne?

V Nultém čísle se vrací Ecovo oblíbené prostředí redakce. Ztroskotaný nájemný spisovatel připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek, jehož cílem je spíš vydírat než informovat. Zaplete se přitom do šíleného příběhu, v němž hr... více

Komentáře (0)