Věž úsvitu

recenze Věž úsvitu (2018)

Věž úsvitu
Poté, co odešel Chaol s bitvy, při které byl rozmetán skleněný zámek, se zraněnou páteří samotným adarlanským králem, se s kapitánkou Nesryn vydal na Jižní kontinent za léčiteli do Aticy. To ale nebyl jediný důvod jejich příjezdu - na žádost Aelin se měli pokusit tamějšího khagana přesvědčit, aby se do nastávající války připojil na jejich straně. Jedno ani druhé nebude jednoduchým úkolem. Zatímco Chaolovi pomáhá s uzdravením léčitelka Yrene Vížka, která už se, aniž by to tušila, s královnou Aelin setkala, a která adarlanskými vojáky z dobrého důvodu opovrhuje, Nesryn se sbližuje s princem Sartaquem (jedním z khaganových dětí), u kterého je šance na poskytnutí pomoci asi nejvyšší. Ani tady na jihu se ale nevyhnou nebezpečí valgů, jak se všichni brzy dozvídají, a budou muset bojovat o životy své i svých blízkých. Dokáže se Chaol zvednout z vozíku a přesvědčí khagana o připojení se k válce? A jaké zvraty tu na naše hrdiny čekají?

O tom, že Sarah J. Maas jako autorku miluju, se už vůbec nemusíme bavit - to je prostě holý fakt. I přesto jsem ale do Věže úsvitu šla trochu s obavami - samozřejmě jsem se těšila, protože od Sarah mě baví úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že Chaol ani Nesryn se nikdy nestali mými oblíbenci, jsem se bála, jaká bude kniha s těmito dvěma v hlavních rolích. Nicméně asi ani pro mě není překvapením, že to nebyl žádný problém a knížka byla prostě skvělá. Vtáhla mě do děje naplno hned na začátku a už mě nepustila. Jako vždycky jsem si užila každou stránku a ještě pořád mi z knížky jde hlava kolem - a to je pocit, který u mě S. J. M. vyvolá zaručeně vždycky.

Tak trochu v centru dění je samozřejmě Chaol, který se chce vyléčit ze svého poranění páteře, ačkoliv vůbec netuší, zda to bude možné. Jak jsem psala, Chaola jsem nikdy neměla úplně v lásce, ale teď si říkám, že to možná bylo kvůli Dorianovi - v prvních dvou dílech jsem si strašně přála, aby se dal dohromady se Calaenou (a taky jsem do něj bylo naprosto zblázněná) a Chaol mě tam prostě strašně otravoval. Ale tady, kde jsem se mohla zaměřit čistě jen na něj a kde jsme měli mnohem víc prostoru proniknout do jeho myšlenek, si mě konečně opravdu dostal a mám ho fakt ráda. Je tady vidět, jak se užírá tím, že nikdy není dost dobrý a vždycky něco zkazí a zkrátka moc touží napravit své chyby a pomoci svým přátelům.

Chaola léčí léčitelka z Torre Yrene Vížka, na kterou si jistě vzpomenou všichni, kdo četli Krvavé ostří - ona je totiž ta dívka, kterou Calaena potkala v hostinci na své cestě do Rudé pouště a pomohla jí vysvobodit se z jejího nedůstojného života. Yrene na to nikdy nezapomněla, ačkoliv by si ani ve snu nepomyslela, že tato žena byla královna Aelin. A co se týče Yrene samotné, ta je skvělá. Tečka. Přestože má neskutečné léčitelské schopnosti, nepohlíží na sebe jako na nikoho významného a její jedinou touhou je vydat se do rodné Slatiny a pomoci porazit ty, kteří jí zničili dětství. Je až neuvěřitelné, jak moc se podobá Aelin a zároveň je její naprostý opak. Těžko se to vysvětluje, ale myslím, že při čtení snad pochopíte, co tím chci říct.

Samozřejmě se nemůžu nezmínit o kapitánce Nesryn. S tou jsme se v jednom z předchozích dílů setkali jen tak zběžně - sehrála sice důležitou roli, ale hlavní úloha na ni čekala až tady. Nesryn mi sice nepřirostla k srdci tolik, jako Chaol, ale i její pocity naprosto chápu a rozhodně ji ráda mám. Částečně mi jí bylo v určitých situacích i líto, ale ty vám tu samozřejmě spoilerovat nebudu. Zajímavé je rozhodně to, že Jižní světadíl je místo, odkud Nesryn pochází, a tak příjezd sem samozřejmě vnímá ještě jinak než Chaol. Po dlouhé době se vidí se svou zdejší částí rodiny a čím dál tím víc zjišťuje, jak moc se právě tady cítí doma. Částečně jí k tomu napomáhá i princ Sartaq, se kterým se seznámí a který jí ukáže kouzlo ruků. Sartaq je totiž "okřídleným princem" - on je spojnicí mezi khaganátem a kmenem rukhinů, pro které jsou charakterističtí právě velcí okřídlení tvorové rukové. Nesryn je tímto vším okouzlena a musím říct, že já s ní. A okouzlení se nevyhne ani princ Sartaq (mému ani jejímu).

Určitě jste si všimli, že používám slova jako khagan a khaganát. Sarah je totiž neskutečná a pro Jižní světadíl vytvořila zase nové a zajímavé královské uspořádání. A vůbec, celá tato země se se severem nedá srovnávat, panuje tu naprosto jiná atmosféra, jiné podmínky a nepochybně i šťastnější život. Co umí Sarah stejně dobře, je šokovat. A tady mě tedy opět šokovala pořádně. Nemohu vám toho moc vyzradit, ale rozhodně si nemyslete, že tím, že jsme najednou na jihu, se snad ztratí valgové. I tady se toto nebezpečí začne vyskytovat a občas jsem z toho měla opravdu málem infarkt (a nejen já). Jak Chaol s Yrene, tak Nesryn se Sartaquem přicházejí na nové a důležité informace, které jsou pro další vývoj série dost klíčové a rozhodně stojí za to.

Nejspíš vám došlo, že i tady se bude vyskytovat láska. Já vím, že někteří mají námitky na to, jak se autorka snaží všechny spárovat, ale já můžu říct, že mi to ani v nejmenším nevadí a užívám si to, co to jde. Chaol s Nesryn sem dorazili jako pár, ale osud jim s tím trochu zamíchal a do cesty jim hodil někoho dalšího. A přesně tohle si u Sarah neskutečně užívám - to opatrné našlapování, s jakým buduje cestu pro nově vznikající lásku, ty momenty těsně předtím, než si konečně všichni přiznají své city. To je úžasné. Ale láska samozřejmě není jedinou součástí knihy - jak už jsem psala, je tu zase nebezpečí valgů, rozhodně tu nechybí pořádná akce, řeší se i politické záležitosti a jak na to tak koukám, probere se tu snad úplně všechno. Čili stručně a jasně - jestli jste připraveni na další pořádnou pecku od autorky, směle do Věže úsvitu, protože to pecka rozhodně je.

autor: Ivett7 · 22. června v 07:17 · přečteno 185x

Komentáře (0)