Velmi silná četba, kterou bych dětem do rukou asi nedala

recenze

Volání netvora (2012) / Rinoa18

Na začátku roku 2017 by měl být do kin uveden film Volání netvora: Příběh života. Shodou okolností jsem před pár dny narazila na trailer, který mne velice oslovil. Důležitější ale je, že stejně jako nemálo jiných, i tento film má svůj základ v knižní předloze a právě jeho blížící se premiéra mě konečně přiměla se do ní pustit. Níže shrnu několik svých postřehů a dojmů.

Ačkoli je kniha samotná řazená v sekci pro děti, už jenom obálka připomíná bránu do děsivého hororu. A samotný začátek tomuto útvaru skutečně odpovídá. Uvádí nás totiž rovnou do potemnělého pokoje třináctiletého chlapce, který se právě probudil z noční můry. Hodiny ukazují něco málo po půlnoci (což byl přibližně stejný čas, kdy jsem se do knihy začetla i já – skvělý nápad!) a venku se něco děje.

Conore!
Jako by mu někdo šeptal přímo do ucha.
„Kdo je to?“ zeptal se Conor a srdce se mu rozbušil očekáváním, co bude následovat.
Měsíc zahalily mraky, krajina se ponořila do tmy a po úbočí se přihnal do místnosti prudký závan větru, zvedající záclony. Ke Conorovým uším opět dolehlo vrzání a praskání dřeva, sténajícího jako živý tvor či hladem svíraný žaludek, který netrpělivě prosí o trochu jídla.
Mračna přešla a luna znovu vysvitla.

Tu noc se mladík poprvé setká s netvorem. A i když zpočátku doufá, že to byla jen další noční můra, pravda je přesně opačná…

Dalo by se říct, že chlapec to v životě skutečně nemá jednoduché. Jeho maminka je těžce nemocná. Táta bydlí v Americe, kam se přestěhoval za svou druhou rodinou. S babičkou si nerozumí a ve škole ho šikanují. A teď se do toho přidal ještě nějaký netvor, který za ním dochází skoro každou noc a chce mu vyprávět své příběhy. Co na tom, že on svůj vlastní příběh, tu nejhorší z nočních můr, zažívá téměř nepřetržitě?

Tohle je druhý důvod, díky kterému nechápu, jak knihu mohli vložit do dětské sekce. Až totiž všechno vyvrcholí, prostě vám to vezme vzduch z plic. Musím říct, že jsem opět (zas a znovu, vážně nepoučitelná!) udělala tu hroznou chybu a vzala si titul k dočtení do tramvaje. Prosím, pokud knihu máte v ruce, nacházíte se někde za půlkou, potřebujete někam jet (nejlépe do školy a na zápočet) a prostě ji musíte dočíst, nedělejte to. Je mi jasné, že to bude hodně nutit a lákat, ale zkuste s tím vydržet domů. Vím, o čem mluvím.

Dobrá. Když tedy nepočítám počáteční strach a menší nervové zhroucení s vydatným záchvatem pláče a soucitnými pohledy třetiny osazenstva dopravního prostředku, kniha mi přinesla také pár pozitivních věcí. V prvním případě to byly skutečně skvěle vedené ilustrace Jima Kaye, které s postupujícím dějem přestávaly být tak děsivé. (Pozn. Jim Kay ilustroval například také nové vydání Harryho Pottera.) V tom druhém pak fakt, že se do příběhu dalo skvěle začíst a stránky vám ubíhaly pod rukama jedna za druhou.

Nakonec má kniha ale jedno veliké, obrovské plus. I když je to jednohubka, kterou slupnete během chvilky, tak na rozdíl od leckterých bichlí, kterými byste mohli přizabít stokilového kance, má neskutečnou hloubku. Věřím, že vám z hlavy jen tak nevymizí. A mně se investice několika korun v Levných knihách v konečném důsledku zatraceně vyplatila.

Zdroj: stripkypribehu.blogspot.cz

Komentáře (3)

Přidat komentář

---