Když je Smrt váš kamarád

recenze

Smrt a jiné vrcholy mého života (2016) / Rinoa18 (190 views)
Když je Smrt váš kamarád
Strach z neznámého je problémem, který lidstvo sužuje už od nepaměti. Jednoho z největších strašáků potom představuje smrt. Ačkoliv denně zasahuje do našich životů a jednou jí podlehne každý, stále nevíme, co se za ní skrývá. Co se děje dál. Představa existence, která se náhle změní v prostou neexistenci, je velmi těžko uchopitelná. Proto máme strach.

Teď si představte, co byste dělali, kdyby se před vámi náhle zjevila bytost s úmyslem lapit duši vašeho umírajícího blízkého. A vy byste byli jediní, kdo ji vidí a může s ní mluvit. K tomu všemu by postupem času vyšlo najevo, že i vy sami jste obdaření schopností vidět, kdy a jak lidé zemřou. Včetně vás samotných. Jak byste s tímto „darem“ naložili?

Německý autor Sebastian Niedlich si ve svém debutovém románu troufnul na zpracování tématu, s nímž by v oblasti spisovatelské měli problém i mnozí ostřílení veteráni. Smrt v něm stylizoval do podoby tragikomické postavičky, která putuje světem se svojí síťkou na motýly, aniž by ji kdokoliv zahlédl. Není proto divu, že v momentě, kdy ji u smrtelného lože své vlastní babičky osloví malý chlapec, dost ji to udiví. Dlouho ale neváhá a chopí se příležitosti. Čtenáři se tak stávají svědky vzniku nového a velmi netradičního přátelství.

Zatímco jsem tedy já nadšeně bájil o chlupatých stvořeních, která se měla objevit v dalším dílu Hvězdných válek, pokoušela se mi Smrt vysvětlit filozofický film. Jak se zdálo, náš čas prostě ještě nenazrál. Smrt mě sice navštěvovala, ale ne moc často a většinou jen na skok. A její návštěvy zpravidla znamenaly, že někdo v okolí zemře.

Do chvíle tohoto setkání byl Martin jenom bezstarostným dítětem. Přátelství s osamělou Smrtí člověka ale v mnoha ohledech značně pozmění. Občas s sebou kromě společného chroupání chipsů u filmů, hraní šachů, bowlingu a cestování po světě nese i mnohé útrapy. Smrt totiž může kdykoliv nepozorovaně vejít kamkoliv. Třeba vás vyrušit při pokusech o první sexuální sbližování (dvakrát). A pochopitelně také nevypadáte zrovna důvěryhodně, když si povídáte zdánlivě sami se sebou, že. Ani když kolem vás nezvykle často umírají lidi.

Přese všechna úskalí si sympatický rostoucí Berlíňan zachovává v rámci svých možností relativně chladnou hlavu. Jeho život je až na nedostatek přátel poměrně ucházející. Zalíbení najde v plavání, okusí něco málo z vojny a později ho osloví medicína. Po celou tu dobu se u něj vyvíjejí zvláštní schopnosti, které by pro mnoho lidí znamenaly spíše prokletí. A Smrt den za dnem přichází s jednou velmi specifickou žádostí…

Abych ale neprozradila příliš mnoho, raději obrátím pozornost ještě k několika věcem, které by vás mohly zaujmout. Celý příběh nám vypráví sám Martin. S tím, jak děj plyne a léta utíkají, autor nenápadně a nevtíravě popisuje i společensko-historické dění. Stojíme tak například u zrodu internetu, mobilních telefonů a také jsme svědky pádu dvojčat a událostí přelomu tisíciletí.

Postavy, které tu potkáme, čtenáře dříve či později zaujmou svou osobností, tvárností, vývojem, ale také rozporuplností. Doteď úplně nevím, co si právě o Smrti myslet. Tak jako tak, zpodobnění lidské duše coby motýla, kterého lapí síť smrti, je kupodivu velmi nenásilné a vlastně docela milé. Člověk by si řekl, že kniha bude pochmurná, ale ve skutečnosti jsem občas měla problém rozhodnout, zda se smát, nebo spíš brečet.

Možná to vyzní jako oxymóron, ale celé toto dílo má takový pozitivně negativní nádech. Co z toho převládá, to si budete muset rozhodnout sami. Věřím, že na každého, kdo někdy někoho ztratil, dolehne o fous víc, než na ty, kteří mají to štěstí a zatím žádnou ztrátu nezažili. Tak jako tak, tato četba, ač na první pohled nenápadná, lehounká a rychle plynoucí, skrývá spoustu hlubokých myšlenek pro ty, kteří je chtějí vidět. A z tohoto důvodu se, troufám si tvrdit, skutečně vyplatí přečíst

„Celé roky jsem tě učila, abys mě, tedy smrt – nebo, chceš-li, Smrt –, neviděl jako nutné zlo. Kam bychom přišli, kdyby nikdo neskonal?“
„Jsou chvíle, kdy je mi jasné, jak dlouho se tu asi plahočíš. ‚Neskonal‘ zní opravdu staromódně.“
„Spisovný jazyk není staromódní. Pouze vymírá,“ prohlásí a oba se usmíváme.


Zdroj: Střípky příběhů

Komentáře (0)

kniha Smrt a jiné vrcholy mého života recenze