Už nikdy tvá?

recenze

Těch romanťáren není nikdy dost. To mi musí potvrdit každý, kdo si potřebuje odpočinout u něčeho nenáročného, milého a dojemného. Německé autorky jsou v tomhle žánru top, ale Merit mi upřímně moc nesedla. Námět mě nalákal, styl psaní vypadal dobře, ale těch vnitřních myšlenek hlavních postav tam bylo někdy až příliš.

Avery studuje práva a po jisté události v jejím životě se rozhodne přestoupit na Windsburskou univerzitu, kde ji zaujme projekt na renovaci starého sídla Mulberry Mansion. Avery se do něj nastěhuje, plná očekávání nového začátku, sídlo z počátku 19. století ji okouzlí, ale brzy nato její nadšení opadne, když zjistí, že společně s ní a dalšími studenty univerzity, tam bude bydlet i Eden. Kluk, který jí před dvěma lety na maturitním plese zlomil srdce. V rámci projektu pracuje na renovaci domu hned několik lidí, kteří Avery přirostou k srdci a upřímně? Bavili mě o dost víc než samotná Avery. Ale ten dům? Ach bože – to musel být sen tam žít. Já vím, bylo na něm dost práce a docela obdivuju sebekázeň všech, kteří měli za úkol jej probudit opět k životu. Sice mě některé věci přišli zvláštní – třeba společné snídaně nebo večeře. Jako – pěkná myšlenka asi, ale pořád to byli cizí lidé, a já být na jejich místě, tak oceňuju i kousek soukromí a vlastního životního tempa.

Avery s Edenem se ve svém vyprávění střídali, nimrali ve svých pocitech a v určitém bodě mi to přišlo už moc. Oba si zažili hodně trápení, nehezké či naopak až moc hezké dětství, které je pronásleduje do dospělosti. Po přečtení se ale opět nedokážu vyhnout myšlence: o čem by se asi psalo, kdyby si lidé dokázali všechno říkat narovinu a nebáli se udělat krok směrem ke smíření. Ušetřili by si 450 stran nedorozumění.
Za mě dobrý, ale prostě Lily Lucas nebo Mona Kasten to úplně není. Takže tak

Komentáře (0)