Už nejsi sám

recenze

Když jsem začala číst Stepního vlka, těšila jsem se z nějakého důvodu na příběh z druhé světové války, rychle jsem však byla vyvedena z omylu úvodem pojednávajícím o nějaké starším muži, který se ubytoval u starší dámy s bednou knih a velkou nedůvěrou jejího synovce. Avšak přes počáteční nedůvěru nebyl s tajemným nájemníkem žádný větší problém a když se po něm po několika měsících slehla zem, zůstal po něm podivný rukopis, který je tělem zbytku knihy.

O válce nikde ani vidu ani slechu, maximálně o válce vnitřní, která se odehrává v podivném nájemníkovi, Harrym Hallerovi. Ten prosedí celé dny ve svém zakouřeném pronajatém pokoji a stále dokola pročítá díla starých mistrů, skládá vlastní básně a v moři bolesti a špatného trávení se probíjí životem, který pro něj znamená pouze trápení a věčný boj se zdivočelým zvířetem v sobě. To jej chrání před všemi rušivými vnějšími vlivy, zároveň jej ale ochuzuje o většinu možného lidského kontaktu. Ten není vždy nepřínosný, ale Harrymu se to v pokročilém věku už jen těžko vysvětluje.

Jeho bručounství vyvrcholí u návštěvy v domácnosti jednoho bývalého studenta, který s ním před lety povečeřel a byl jím nadšen. Neprozřetelně jej tedy pozval znovu a návštěva se stala spíše noční můrou, kdy se hostitelé začali nelichotivě vyjadřovat o autorovi jistého pamfletu v novinách, který byl dle nich silně protistátní (byť byl pouze protiválečný) a hostu se naopak silně znelíbí výtvarné ztvárnění známého básníka, jež je jeho múzou a nenechá si to pro sebe a tím urazí paní domu:

Zaražený profesor sice pronesl pár námitek, znovu začal o tom, jak krásné a podnětné byly naše rozhovory, dokonce jakým hlubokým dojmem na něho zapůsobily mé domněnky o Mithrovi a Krišnovi a jak doufal, že i dnes... atakdále.

Poděkoval jsem mu a prohlásil, že to jsou slova velmi lichotivá, ale že můj zájem o Krišnu, jakož i chuť k vědeckým rozpravám naprosto vyprchaly, že jsem jej dnes několikrát obelhal, například, že nejsem tady ve městě teprve několik dní, nýbrž řadu měsíců, že však žiji osaměle a už se nehodím k tomu, abych chodil do lepších domů, neboť předně jsem bez ustání ve špatné náladě a stižen dnou, a potom většinou opilý. Dále, aby bylo mezi námi jasno a abych alespoň neodešel jako lhář, musím váženému profesorovi oznámit, že mě dnes opravdu velice urazil. Že se postavil na pitomé, omezené stanovisko hodné nezaměstnaného oficíra a ne učence, stanovisko toho reakčního plátku k Hallerovým názorům. Ten "ptáček" a vlastizrádce Haller že jsem já a že by to s naší zemí a světem vypadalo lépe, kdyby aspoň pár myslících lidí se přihlásilo k rozumu a lásce k míru, namísto, aby se slepě a posedle mířilo k nové válce. Tak, a Pánubohu poručeno.

Vstal jsem, rozloučil jsem se Goethem i profesorem, strhl venku své věci z věšáku a utekl. Škodolibý vlk hlasitě vyl v mé duši (...).

Kdo někdy nepocítil na návštěvě chuť někomu z přítomných říct, že je blbec a pak to raději spolkl s hořkostí společenských konvencí? Všichni. Nebo drtivá většina. Harry už nikoliv. Se Stepním vlkem v duši boří zažité měšťácké představy o slušnosti a prchá do noci s depresí v patách.

A právě po tomto výstupu v jedné hospodě potká Hermínu. Svou múzu a záchranu, která jej naučí tančit, opět jej přivede k lásce (hlavně tělesné) a mnoha zajímavým experimentům s drogami pod dohledem líbivého muzikanta Pabla.

Tanec, smích a náhlá potřeba nevázané zábavy jej dovedou na jeviště divadla, toho nejzajímavějšího představení, které je splněným snem i noční můrou a nebohý Harry postupuje stále dále ke splnění toho nejbizarnějšího slibu, jaký kdy dal...

Stepní vlk je útok proti měšťáctví, kterým autor z duše pohrdal a i když opakovaná potřeba stále vyjadřovat svou vyhraněnost vůči tomuto postoji se nám dnes může stát směšná, není to tak zřejmé. Jakési měsťáctví přežívá dodnes a stačí se podívat kolem sebe na obří fakeové kabelky, neforemné vysoké boty, růžové telefony a zbytečně drahá auta a jsme doma. Každá doba si nese svou společenskou vrstvu a většinu, která se do tohoto stylizuje s největší radostí, a proto je protest proti tomuto nadčasový a v různých formách žije dodnes.

Tím je Harryho poselství stále stejně naléhavé a zajímavé, i když je nutné být tvárnější čtenář a umět pracovat s asociacemi a podobenstvími.

Pokud se však Harryho vyprávěním necháte strhnout a dovolíte mu nechat jej, aby jste chápali svět jeho pohledem, zažijete zajímavou věc.

Pochopíte jej. Pochopíte jeho touhou po samotě, nekonečné filozofování do zdi i nezdvořilost na otravné návštěvě, která neměla šanci stát se příjemnou. Pochopíte však i jeho náhlou radost z Hermíniny přítomnosti, vzpomínání na taje lásky a náhlou vášeň z tance.

Každý Stepní vlk může mít v sobě touhou stát se štěnětem a to si chce hrát a kousat třeba jen žertovně.

Opět se nejedná o konzumní záležitost a s ohledem na datum prvního vydání existuje dnes poněkud omezenější okruh čtenářů, který v tomto neuvidí jen naříkání nad ničím, ale skutečný vhled do duše samotáře, který jednoho dne odhodí sebou ukuté okovy a vykročí tam, kam se to nezdálo ještě před časem možné.

Prožít s ním tu radost je krásné a věřím, že mnoho čtenářů se v tomto dokáže najít.

Dejte tedy Stepnímu vlkovi šanci, aby vám olízl tvář, máte velkou šanci najít společný krok i radost.

Komentáře (0)