Už jsem ti to říkala?

recenze

Lauren Graham známe jako představitelku Lorelai Gilmorové z kultovního seriálu Gilmorova děvčata, který jsme mnozí z nás milovali. Rory s Lorelai mě naučily pít kafe, milovat podzim a knížky. Každý chtěl být jimi – já teda chtěla být spíš Paris, ale co už

Lauren se ale v této knize dotkne Gilmorek jen okrajově, což je docela škoda. Knížka je složena z esejů, které na sebe nijak nenavazují, a kniha působí docela chaoticky. Je fakt, že je ve svých výrocích celkem vtipná a některé popisované situace jsou docela úsměvné, nemohu se ale vyhnout dojmu, že mi tam prostě chybí nějaký řád – nějaké sjednocující pojítko. Zkrátka si po přečtení nedokážu vybavit jedinou scénku, která by se mi zaryla do paměti. Kdo tedy čeká Gilmorky, bude zklamán.

Často se ve svých úvahách vrací ke svým hereckým začátkům, které nebyly nijak zvlášť lehké, ale zároveň se podobaly tisícům příběhům ostatních herců a hereček, kteří se na svůj stupínek slávy vypracovali sami, bez slavných rodičů či jiné protekce. Vypráví nám o svém prvním bydlení, vzpomíná na svou první práci v komediálním klubu Improv, díky které mohla přes den obrážet všelijaké konkurzy. A historky z nich se nám snaží v této knize předat.

Občas si ale Lauren odskočila i do smutného období jejího života, kdy se její matce Donně podruhé vrátila rakovina. Situace jí samozřejmě psychicky sejmula, i přesto, že ji matka prakticky nevychovávala a se kterou tak měla komplikovaný vztah. Sama přiznává, že svou matku nestihla dobře poznat, neboť návštěvy u ní v Londýně, nebyly zkrátka dostatečné. O své matce ale mluví s respektem, ráda ji označuje za úchvatnou, okouzlující, ale i chytrou a náladovou.

Já bohužel hodnotím poněkud rozpačitě, i když jsem předem věděla, do čeho jdu. Je potřeba se oprostit od Gilmorek a ke knize přistupovat jako k sebraným esejům o různých tématech z hereččina života.

Komentáře (0)