Útěk sestry Cecílie

recenze

Útěk sestry Cecílie (2012) / Matematicka
Útěk sestry Cecílie
Když jsem se začetla do malé brožurky tiskového apoštolátu A.M.I.M.S, začal se přede mnou začal odvíjet životní příběh československé jeptišky, která se velice rychle (a také dost naivně) zapletla s komunistickým režimem, když pomohla dvěma kněžím k útěku na západ. Když ji samotnou přišla StB zatknout, zvolila raději než vězení útěk v přestrojení.

Vydání knihy, obsahující svědectví sestry Makárie (rodným jménem Cecílie), bylo v roce 1954 v USA senzací a bylo jednou z prvních zpráv o tom, co se skutečně děje v komunistickém Československu a jaká je tam situace církve. Čeští a slovenští čtenáři se k příběhu ve svých jazycích dostali o hodně později – ve slovenštině byla celá kniha vydána poprvé v roce 2011, v češtině vyšel devadesátistránkový výbor z knihy v roce 2012.

Cecílie Kondrcová se narodila v roce 1911 v Brestovanech jako čtvrtá z jedenácti dětí Jána a Anny Kondrcových. Po skončení středoškolského studia se rozhodla pro zasvěcený život a vstoupila do kláštera Dcer Nejsvětějšího Spasitele v Bratislavě. Zvolila si řeholní jméno sv. Makária. Složila ošetřovatelské a učitelské zkoušky a působila jako učitelka v mateřské školce. Po roce 1945 byla činnost církevních institucí postupně omezována. Řeholnice byly internovány, ale sestra Makária mohla ještě jako poslední z nich zůstat a pracovat jako učitelka ve školce.

Po roce 1950 sestra Makárie pracovala v dětské nemocnici. Pomohla několika pronásledovaným kněžím při útěku za hranice. Tuto její činnost vypátrala StB a přišla ji zatknout. Sestra Makárie nechtěla do vězení, proto zvolila raději útěk v civilních šatech. Zhruba dva roky se skrývala na různých místech na Slovensku. Při svém osudu štvance zažila různé nebezpečné i radostné situace:
Když tak stojím v tom koutě v kuchyni, snažím se přemýšlet a současně se modlit. Potom se však ozve v tom dešti zvuk, který přeruší všechno moje uvažování i modlitbu. Kdosi obchází dům ze všech stran a zkouší všechny dveře a brány, které jsem zamkla, když Valerie odešla. Hned dostávám naději: „Možná si bude myslet, že zde nikdo nezůstal a odejde.“ Potom uslyším, jak klepe na okno. Vzápětí křičí: „Otevřete dveře, nebojte se!“ Jak jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že odejde! Vždyť je to jasné, že někdo musí zůstat na hospodářství a starat se o zvířata. Klepání se stále ozývá a mně se zdá, že už už omdlím. Ale já nechci omdlít. Pak ho znova uslyším: „Otevřete mi dveře, sestřičko!“
Tedy ví, že jsem řeholnice!
Teď si již uvědomuji, že ta hodina nakonec přišla. Už mě mají. Nakonec to bylo jasné od začátku, že mě chytí. Po tom všem mě přece jen dostanou. Po těch nocích strávených v kůlnách a na půdách, po tom obstarávání si falešných legitimací, skrývání se v tajných úkrytech, vymýšlení, vkrádání se do kostelů, po nočním běhání a uskakování do křovin jako lesní zvěř – po tom všem. Po tom všem mě mají. Celý můj útěk, všechno mé schovávání, všechno moje převlékání do civilních šatů přichází nazmar.
Teď, když se tlačím do tohoto kuchyňského koutu, si přeji, abych měla na sobě řeholní šat, abych mohla kráčet před nimi taková, jaká jsem – hrdě. Ale budu muset jít jen ve starých šponovkách. Zavírám oči a prosím Pána Boha, aby mě v této chvíli obdařil odvahou a statečností. „Když se přiblížila poslední hodina, když přišla ta nejtěžší chvíle, pomoz mi, Bože!“ Pokřižovala jsem se. „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Přistoupila jsem ke dveřím, otevřela je a vzdala jsem se s pozdravem: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“
„Na věky! Amen.“ odpověděl mi četník. Bere moji třesoucí se ruku do své a říká: „Sestřičko, nebojte se, já jsem kněz.“ „Kněz?“ Je to don Ján, jeden z nejpozoruhodnějších kněží v Československu, kněz – legenda. Je odsouzený k vysokému trestu. Je salesiánským řeholníkem – to jsou ti, kteří hlásají evangelium po celém světě a pracují především s mládeží. Před rokem utekl z koncentračního tábora a teď chodí po celé zemi, často převlečený do uniformy a s falešnými doklady. Jeho jméno znají kněží i řeholnice, znám ho i já a vyslovuji je s úctou. Když mne drží za ruku, propuknu v pláč.


9. ledna 1952 se jí podařilo uprchnout za hranice – nejdřív do Rakouska, pak do Německa a odtud do USA. Při pobytu v USA se snažila pomáhat Slovákům a také přednášet o osudu náboženství, věřících i Slováků.

Byť její svědectví působí po více než sedmesáti letech, které uplynuly od událostí, které popisuje, mírně starosvětsky a v některých ohledech i naivně, je její příběh důležitým svědectvím o době pronásledování církve, které poznala na vlastní kůži a čelila mu s vírou a důvěrou v Boha. Pro nás je důležitým svědectvím o tom, co se stalo – a o tom, jak to mohli prožívat přímí účastníci událostí. V tom si myslím, že je a ještě nějakou dobu bude cenné.

Komentáře (0)

kniha Útěk sestry Cecílie recenze