Ukradené modlitby

recenze

Jak tak na to koukám, v poslední době jsem si celkem oblíbila knížky, které zavánějí exotikou, neznámými zeměmi i kulturami. Inu, má to svoje výhody, aspoň se něco naučím, ale někdy… no někdy je mi z toho spíš úzko.

Když jsem si včera domů přinesla Ukradené modlitby, nečekala jsem, že při jejich čtení mnohdy budu lapat po dechu. Myslela jsem, že si prostě přečtu příběh mexické dívky, která i přes různá úskalí našla lásku a šťastný život. Kdyby to bylo tak jednoduché. Jenže to by se hlavní hrdinka musela narodit jako kluk.

Je to tak, vždycky to tak bylo a nikdo mi to nevyvrátí. Holky to mají prostě těžší. A říkejte mi třeba, že jsem feministka, ale když si přečtete Ukradené modlitby, budete se mnou muset souhlasit.

Ladydi Garcia Martinezová, dívka pojmenovaná po princezně Dianě, se na první pohled vůbec neliší od ostatních dívek svého věku. No, ona vlastně vůbec není jiná, jen její život v horách mexického Guerrera je na hony vzdálený od života, který známe my.

Když se Ladydi narodila, její matka začala tvrdit, že má kluka. Oblékala ji do chlapeckého, stříhala ji nakrátko – nic neobvyklého, tohle dělá každá žena, které se narodí dcera. Proč? No inu každá matka chce své dítě ochránit, a když v tom mají pomoc krátké vlasy a kalhoty? Pak se není o čem bavit.

Jenže natrvalo to takhle nejde. A když se u Ladydi v pubertě začnou projevovat první známky ženství, matka přesedlá na novou taktiku. Když už to musí být holka, tak aspoň pořádně ošklivá.

Začerněné zuby, rozcuchané vlasy, ušmudlaná tvář, to všechno může pomoct, ale ze všeho nejlepší jsou jámy. Každá správná matka vykope jámu, kam zahání svoji dceru pokaždé, když zpozoruje velká černá auta. Protože být škaredá dívka je fajn, ale být neviděná, je ještě lepší.

Žádná holka totiž nechce být viděná členy drogového kartelu, kteří se do vesnice čas od času vydávají ve svých SUVčkách na lov mladého masa.

Pro tamní ženy a dívky to není žádný med. Jednoho by napadlo, od čeho mají muže? Jenže ony je nemají. Ti se před lety tajně proplížili do Spojených států za lepší prací. To aby zabezpečili rodinu. Místo toho ale po čase zapomenou a všechno tak zůstává na ženách.

Nuzný, strastiplný život. To ale nemění nic na tom, že i tam se může zažívat štěstí a láska. Možná nakonec víc, než v našem světě. Protože Ladydi je šťastná. Umí se radovat z maličkostí, a i když je její alkoholička a kleptomanka, Ladydi si nestěžuje. Chodila do školy, má kamarádky, teď získala práci jako chůva u jedněch boháčů a co víc, možná že se i zamilovala.

Na malou chvíli to vypadalo perfektně.

Co mám na to říct? Snad jen, že jsem šťastná, že jsem se nenarodila v Mexiku.

To je ale věc jiná, tady jde o tu knihu. Tu velkou knihu, která vás ohromí, překvapí, rozpláče i rozesměje. Tohle je jeda z těch knih, která se navždycky podepíše do vašeho srdce, kdy od první stránky víte, že vás její slova budou provázet až nadosmrti.

Hluboký literární zážitek, který nebylo vždycky tak snadné číst, ale ke kterému se jednou vrátím.

Adiós.

Komentáře (1)

30.11.2014

lenkaknel

Po tvé recenzi mám velkou chuť si ji přečíst! =)