Trapasy po francouzsku

recenze

Pohodové, úsměvné, čtivé a poučné postřehy německé novinářky Tanji, která odjíždí do Paříže, světa módy. V té době, co se s ostatními rozhodne sdílet svoje postřehy v nové zemi, kam se přistěhuje, v ní již žije nějakých 8 let.
Sama autorka se musí, jak sama píše, dostat za těch x let Francouzům tzv. pod kůži. Z „ušlápnuté“ Němky se stává nonšalantní francouzská dáma. Ale s tím, že na spoustu věcí má stále svůj názor.
Do Paříže přijíždí s pouhou svou školní francouzštinou. Provází čtenáře od jednoho trapasu ke druhému, díky nímž se ale stává i ona Skorofrancouzskou. Každý úsek se snaží vypodobnit co nejlépe, aby si čtenář mohl udělat dokonalou představu. Díky tomu jsem se byla schopná vrátit o půl roku zpět, kdy jsem byla s přítelem na prodloužený víkend v Paříži. S úsměvem jsem mohla porovnávat informace od autorky spolu se svými zážitky a že byly navlas stejné. Kontext knihy je doprovázen francouzskými slovíčky, které jsou ihned vysvětleny, takže k tomu není potřeba slovníku. Ke každému tématu je vytvořeno i shrnutí, které je cílené a velice výstižné.
Čtení této knihy mě bavilo od každé stránky čím dál víc. Po některých pasážích jsem měla chuť se znovu do Francie vypravit a na vlastní oči vidět vše zmiňované. Dostává mě to jejich vyznávání a láska k jídlu, to připravování, návštěva trhů a vyhledávání toho nejlepšího a jako třešnička na dortu komunikace s prodejci, kdy jsou schopni poradit, co ještě dokoupit či navrhnou jiný ještě lepší recept. To se s našimi protivy nedá srovnat J Z celé knihy má čtenář po přečtení pocit, že Francouze alespoň z části zná a může se o nich udělat vlastní obrázek. A že některé věci jsou až překvapivé. Věřím, že by se každá žena po odložení tohoto díla alespoň v skrytu duše chtěla stát Francouzskou. Být obdivována muži, umět se oblékat, mít na vše dostatek času, umět výborně vařit a být tzv. všeznalá. No, zkuste si to i Vy přečíst a posoudit sami J

Ukázky z knihy:
Téma pracovní morálky ve Francii
„Když jsem to s telefonováním docela zvládla, narazila jsem hned na další francozskou překážku – pracovní morálku. Musí být asi blízce spřízněná s francouzským přístupem k času. Neboť zcela očividně se ve Francii pracuje nanejvýš vzácně.
Například v pondělí jsou v naší čtvrti zavřené všechny obchody – a není to jen u nás. Teprve v úterý se zase začíná něco dít, potom je už středa, kdy děti nemají vyučování, a tak mnozí opět nepracují. Okleštěný je nejen týden, rovněž i během roku jsou stále nějaké prázdniny nebo svátky, především v květnu a červnu. Když je ve čtvrtek volno, málokdo pak pracuje v pátek, všichni někam odjíždějí na prodloužený víkend. Tomuto dni mezi dnem pracovního klidu a víkendem se říká le pont, den „přemostění“, a pro Francouze je to něco podobného jako svatá kráva pro Indy. Potom přijde léto a v červenci a srpnu tu beztak všichni pracují jen tak napůl nebo rovnou vůbec ne. Navíc existuje francouzská výjimka, 35 hodinový týden, k němuž ročně přibude ještě 20 dodatečně volných dnů – což vesměs dělá v souhrnu 9 týdnu v roce! A tak se v této zemi promarňuje rok. Práce se přece někdy vyřídí, jen tak mimochodem, jako když se dívám na televizi a u toho mi běží pračka.“
Téma Francozsky a móda
„Pověst jim předchází. Jsou považované za ta nejpřitažlivější stvoření na světě. Jsou štíhlé, mají cosi do sebe, to své je ne sais quoi. Dělají kariéru, mají nejméně dvě šťastné děti, vždy vypadají skvěle a mnohdy ještě zvládnou vykouzlit menu o třech chodech. K tomu mají milence, který připomíná mladého Alaina Delona. A v padesáti vypadají na třicet. Jistě, tohle všechno bylo klišé, s nimiž jsem přijela do Paříže. Přiznávám, že jsem pokaždé s potěšením registrovala, když skutečnost odpovídala mým představám.
Právě v prvních měsících v Paříži jsem pozorovala ženy kolem sebe téměř uctivě – a připadala si jako šeredná ropucha mezi samými princeznami. Neohrabaná a navíc špatně oblečená. Nebylo jiné východisko – tomu tajemství musím přijít na kloub. A jestli se mi někdy podaří podmanit si tento neznámý dámský svět? Nevím. Mohla bych klidně říct: Je mi to jedno, důležitější jsou vnitřní hodnoty. A potom si na sebe obléct cokoliv. Nápadná bych byla tak jako tak.
…
V jejich šatníku zřídkakdy chybí pouze jedna věc – krátká sukně. Ženy tu nosívají sukně mnohem častěji, protože je to ženštější. „Proč máš na sobě pořád ty kalhoty?“ ptávala se mě často Charlotte. No, nejspíš proto, že jsou tak praktické. Když si je beru, nemusím trnout, jestli ve skříni najdu i nějaké punčocháče, u kterých by neutíkalo oko. Někdy se na Francouzsky pořádně podívejte – ta věčně puštěná očka na punčochách! Často si můžete všimnout i skvrny na kabátě, nebo že sukně není zrovna nejlépe vyžehlená. Ale jim to očividně nevadí. Nikdy nevypadají tak přemrštěně upraveně jako my, německé ženy, když se hodíme do gala. Spíš jako by ohlašovaly: Ahoj, právě jsem vstala!
Že by právě tohle byla ta nefalšovaná nonšalance?“

Komentáře (0)