Krystalická mapa člověka

recenze

Marek Šindelka – již několikrát oceněný mladý autor, který svým talentem vkládá do knih okamžiky prozření a nabádá pojetím postav k hlubšímu zamyšlení. Styl psaní v této knize není nikterak jednoduchý. Ač jsem našla pasáže, které mě tzv. vtáhly do děje, tak jsem našla i ty, které mě svou květnatostí maličko mátly a já se v nich ztrácela.
Když jsem si přečetla několik rozhovoru a recenzí s Markem a o Markovi, tak jsem měla nutkavou potřebu si jeho dílo Mapa Anny přečíst. Jeho názory na svět a život se mi zamlouvaly, možná že i proto jsem se rozhodla této menší nenápadné knížce dát šanci. Dobře jsem udělala.
Musím přiznat, že mě nikdy tolik nebavilo číst povídkovou knihu jako nyní. Mezi povídkami, kterých je 10 a všerůzně se proplétají , jsem si musela dělat pauzy, abych vše vstřebala jak se patří.
První povídka Představení začíná mi dala zabrat. Autor jí pojal hodně v popisněm stylu a zaobíral se hlavně vnitří krizí známého umělce. Jak se zdá, tak zvenčí se umí každý zamaskovat snadno, horší je to uvnitř nás. Tam, kde se odehrává naše soukromé sci-fi.
Následuje Ulita. Povídka o Sylvii a Martinovi. O lidech, kteří mají pocit, že se znají navzájem dokonale, ale v řádcích se dozvíme jen my, že je tomu právě naopak. Zajímavý příběh, který nám může poskytnout nové zamyšlení. Děláme vše opravdu jen pro sebe a nebo se chceme podvědomě zavděčit druhým?
Další povídka Reality vypovída o Anně. O dívce, která jede v taxíku a spí. Přesto je hlavním vypravěčem muž-tichý spolujezdec, který sní svůj život o Anně. Zaobírá se nevtíravě dnešním světem a životem v něm.
Andrea a Matěj, postavy další povídky s názvem Kopie prožívají rozchod. Snaží se najít způsob nejlepšího rozloučení. Do těchto životů se přimotá další postava, která patří k povídce Mapa Anny. K povídce, která je rozdělena na mapu těla Anny. S každou částí je spojena vzpomínka života. Mapa, která nás ukazuje světu a předurčuje naší budoucnost.
Štafeta. Povídka, která mě zaujala nejvíce. Krátká, úderná a přesná. Do vlaku nastoupí dívka.
Vlastně už to dívka nebyla, protože jí bylo kolem třiceti. Ale něco v jejím chování, v jejím vzhledu způsobilo, že navzdozry svému tělu zůstala holkou. Kolem očí měla drobné vrásky, ne od stáří, ale od smíchu. Smála se určitě ráda a hodně – vůbec na ní bylo něco trochu hysterického. V každém sebemenším gestu dřímala jakási nevybíravost, netrpělivost, hrubost. Všechno to bylo podminované. Každý její pohy mohl okamžitě vybuchnout. Z neznámých důvodů jsem ji nedokázal vystát od první chvíle, co se objevila.
A pak se to stalo....a já naprosto souzněla s hlavním vypravěčem, mladíkem, který pozoruje scenérii jednoho kupé.
Příliž těžké zbraně je příběh s jakýmsi náhledem. Náhledem toho, co vidíme, čemu rozumíme a co pochopit vůbec nemusíme. Hádka mezi mužem a dítětem. Problémy, které nejsou jenom u nás, ale i v ostatních zemích. Všude je to stejné. Dominance, autorita, podřízenost, výchova.
Povídka Dukla, Darkov, Salm mě nechala chladnou. Nepochopila jsem smysl, jestli v ní nějaký byl. Pro mě nejslabší článek.
Poslední dvě části nás zavádějí k povídkám Architekt a Růst krystalu. První příběh nás seznamuje s vnitřními popudy a pohnutkami architekta, které jsou zajímavě zakomponované do jeho života a staveb. Experimenty, které jsou náročné na pohled, přesto v sobě nesou spoustu krásných myšlenek. Akvárium s medúzou představující srdce? Parádní!
Posledních pár stran je věnováno mladé čtveřici. Opět vnitřní dialogy a výlety do hor. Přátelé, kteří se trápí a soudí jen dle toho, co vidí. Příjemné zakomponování mezilidských vztahů a psychologie člověka, která nás ovlivňuje a v mnoha momentech dokáže potrápit.
Má první kniha od Marka Šindelky určitě nebyla poslední. Z mého pohledu úžasné pojetí lidské bezbrannosti a ovlivnitelnosti.

Komentáře (0)