Tichá holka

recenze

Tichá holka je horkou novinkou mezi knihami Torey L. Hayden vydanými v České republice. Příběh o speciální třídě, ve které se potkávají děti tak odlišné, jak jen to jde. Věčně upovídaný Billy, trochu děsivá a výbušná dvojčata Shane a Zane, štěkající Jesse a tichá Venus, která vypadá, že žije ve vlastním, uzavřeném světě. Jaká byla cesta k nalezení režimu, který by těmto dětem dovolil se lépe soustředit, pracovat i mluvit? Čtivá kniha, která nabízí nejen příběh, ale i spoustu nápadů pro práci s dětmi nenásilnou formou.

Několik prvních kapitol jsem četla rozechvělá a upřímně se bála, že zítra dojdu do práce a budou mě tam čekat podobné děti jako Billy, Shane, Zane nebo Jesse. Právě jim je věnována velká část příběhu, i když anotace upozorňuje hlavně na zamlklou dívenku Venus.

S Torey strávíme deset měsíců v její nové třídě, do které jsou začleněny děti se speciálními vzdělávacími požadavky - hyperaktivní, s poruchami pozornosti, trpící autismem, Tourettovým syndromem, selektivním mutismem nebo fetálním alkoholovým syndromem. Během školního roku se Torey podaří vytvořit systém, ve kterém jsou chlapci schopni poměrně spolehlivě pracovat a přijmout identitu své skupiny. Všechny své postupy, očekávání, nezdary i zdary popisuje velice otevřeně, a to včetně konfrontací s asistentkou Julií, která uznává naprosto odlišný přístup než Torey.

Významná pozornost je věnovaná sedmileté Venus. Dívce, která pochází z katastrofálních poměrů a je fyzicky i psychicky zanedbávána. Její netečnost se neomezuje jen na hlasový projev, ale rovněž na motoriku. Ve výsledku to vypadá tak, že Venus nemluví, má nepřítomný pohled a ve většině pohybů potřebuje vést. Nekreslí, neotevře si složku s úkoly, nepřejde sama třídu, nereaguje na hlas. Torey se s podobně těžkým případem selektivního mutismu nesetkala. Zprvu zvažuje možnosti sluchového postižení nebo významného snížení IQ.

Při čtení jsem měla obrovskou výhodu v tom, že mi Torey byla velice sympatická a s jejím přístupem a názory na práci s dětmi jsem se byla schopna bezezbytku ztotožnit. Umím si ale představit čtenáře, kteří jsou naladěni na jinou vlnu a nemuseli by to překousnout. Dle recenzí na jiné knížky T. Hayden jich ale moc nebude.

Důvody, proč Venus nemluví, nebyly příliš překvapivé a daly se odhadnout mnohem dříve, už tehdy, kdy Torey ještě tápala. Není na tom ale nic zvláštního, při psaní knihy autorka upozornila na ty skutečnosti, o kterých již zpětně věděla, že jsou podstatné.

V textu jsem bohužel našla několik chyb a překlepů. Šlo o prohození jmen či komolení zájmem či předložek. Z pohledu celé knihy ale nešlo o nic zásadního. V porovnání s jinými texty jde o lepší průměr.

Obálka se zdá vydařená. Jednoduchá grafika v kombinaci s jemnými barvami, které jdou perfektně dohromady s dětským tématem. Že je ale něco špatně, to zjistíte po pár prvních kapitolách. Blonďatá holčička s copánky nejde moc dohromady s afroamerickým děvčátkem, které potkáte na stránkách knihy.

Při pročítání anotací mě zarazila jedna věc. Existují totiž dvě různé. V té jedné se hovoří o dívence Venus, v té druhé o Vendy. Kde se stala chyba?

Tichou holku jsem četla s obrovským očekáváním. Ta byla splněna, možná i překonána. Poprvé jsem litovala, že nemám zápisník, abych si mohla poznamenat nejen myšlenky, ale hlavně techniky, které Torey v knize popisovala, a pomocí kterých se svými dětmi pracovala. Její styl psaní je lehký, výstižný a svižný. Vhodně kombinuje dialogy s popisy, svými myšlenkami. Oceňuji i její upřímnou sebereflexi, která z ní ve vyhrocených situacích dělá člověka.

Jsem si jistá, že toto nebyla poslední knížka od T. Hayden, kterou jsem si přečetla. S klidným srdcem vám mohu Tichou holku doporučit, obzvláště pokud se zajímáte o speciální pedagogiku nebo pracujete s dětmi. Rovněž ale i tehdy, pokud hledáte kvalitní a neotřelý kousek z literatury faktu.

Komentáře (0)