Ti druzí

recenze

Americké dějiny nejsou zrovna přehledem hrdosti, ale to nejsou dějiny žádného kontinentu. Bohužel s sebou nesou taky punc otroctví a i když z pořadu o rodině zastavárníka vím, že předměty z konfederační války se prodávají dobře, fakta už tolik ne. Pokud si připočteme, že mnoho obyvatel amerického jihu raději zapomnělo, že otroctví bylo již zrušeno a sekta se zkratkou KKK už taky tolik nefrčí, může nastat problém.

A ten taky nastal.

Ruth se narodila jako černá dcera černé služebné a svůj život mezi bělochy si musela tvrdě vydřít. Porazit stereotyp je boj s větrnými mlýny a i když Ruth na ně příliš nedá, podkopávají jí nohy každý den. I před nepřízeň osudu a proti očekávaní společnosti vystudovala a stala se sestrou na porodním oddělení, kam jednoho dne přijdou porodit manželé Bauerovi. Milí lidé. Skalní rasisté a členové organizací s nesmyslnými názvy jako Bílá síla a Zachraňme bílou rasu. Na jimi pořádaném festivalu si můžete koupit odznáček s Hitlerem a vaše děti si mohou zahrát hru Ohvězduj si svého Žida.

Nechávají omezit Ruth přístup k jejich novorozenému synovi Davisovi a ten i tak zemře. A protože rozzuření náckové jsou dvojnásob tak zlí, tak začne peklo. A Ruth se ocitne v jeho středu.

A je na právničce Kennedy, aby dokázala nevinu nešťastné Ruth. I když záležitost se ukáže méně černobílou, než se jeví zpočátku.

Příběh je vyprávěn ze tří pohledů. Z pohledu Ruth, ženy, která se snaží vymanit ze svého osudu, ale její pigment ji pronásleduje na každém kroku. Z pohledu Turka, bílého skalního rasisty, který se od dětství baví mlácením gayů, černochů a vlastně nenávistí vůči každému, kdo je tmavší než on. A Kennedy. Veřejné obhájkyni, které jde už ze všeho hlava kolem.

Vůči postavám je těžké se vyhranit. Ruth je považována za oběť, a i když jsou její řeči nepohodlné a pohled nepříjemný, většina z nás se pod jeho tíhou zastydí. Turka bychom měli všichni odsoudit... jenže... nejsme někde uvnitř tak trochu jako Turk? Jasně, svastiku na hlavě asi vysoké procento z nás nemá a ještě méně o sobě může říct, že verbuje mladé a nespokojené do neonacistických buněk, ale je těžké Turka odmítnout na sto procent. Protože ten odpor v sobě někdy cítil každý, i když si to ne vždy přiznal. Kennedy už tvoří most mezi oběma světy a odhodlaně po sobě nechá většinu knihy šlapat.

Poselství knihy je jasné. Rasismus je hnus a množství melaninu v kůži jen těžko může určit něčí inteligenci. Budoucnost každého je v jeho rukou a na jeho schopnostech a fakt, že někdo musí dřít dvojnásob tak než ti světlejší není fér. Ono toho není fér mnoho.

Naše dějiny nejsou poznamenány otroctvím Afričanů, před několika staletími se dalo dohledat nevolnictví pod patronátem šlechty, tam nehrála barva pleti roli, jen peníze, proto v našich zeměpisných šířkách nejsou všechny problémy v knize natolik zažité. Knihu tedy u nás můžeme chápat trochu jinak, rasismus v našich končinách zahnízděn je, ovšem jeho srovnání s tím za velkou louží je na dlouho a pro vzdělanější hlavy, než je ta moje.

Jodi Picoult opět odvedla kus dobré autorské práce a jako každá z jejích knih je i tato psána srozumitelně a je v ní vloženo mnoho emocí každého druhu. Rasismus není snadné téma a bývá i dost ošemetné. Jodi se jej ujala zodpovědně a z jejího pera rozhodně nevzešel druhořadý brak. Naopak.

A proto si myslím a jsem o tom i přesvědčena, že knihu by si měl přečíst každý. Dozvíte se tak něco o sobě a vaše pocity při čtení knihy vás možná i vyděsí. Možná ne. To už je na každém.

Já se sama sebe trochu bála...

Komentáře (0)