Byli a už nejsou

recenze

Albánie je zemí mnoha možností a s rozmachem obliby motorkářských výprav napříč světem o to více. Svou tajemností však lákala už desetiletí předtím, než výletníci nasedli na silné stroje a to hlavně obyčejné “batůžkáře.

Což platí dodnes.

Po otevření hranic postupně celé Evropy se vydávali lidé na výpravy napříč kontinentem a často i dále. Konečně to bylo možné a i když čas byly stále divoké ještě dozvukem události devadesátých let, mladé lidi nemohlo nic zabrzdit v poznávání světa. Bratři Pavelkové a přítelkyně jednoho z nich, Lenka Tučková, dobrodruzi vždy byli, vydali se proto do nespoutané Albánie, do pohoří Prokletije poblíže horské vesnice Teth. Když se nevrátili v nahlášených termínech, začalo se pomalu rozbíhat mezinárodní pátrání. Mladí lidé se nikdy nenašli, pouze doklady Lenky Tučkové byly později nalezeny v jiném státě, což oživilo mnoho podezření i nadějí. Byly bohužel plané.

Toť stručný smutný historický kontext, pro další seznámení s knihou však nesmírně důležitý, jelikož kniha patří mezi příběhy napsané “podle skutečných událostí. Autor knihy Josef Habas Urban měl o případ velký zájem, prováděl vlastní pátrání a příběh pak dle svých zjištění a přesvědčení zbeletrizoval. Zde však už je nutné poněkud přibrzdit v úvahách. Nejedná se totiž o literaturu faktu okořeněnou nějakou lehkou dějovou linkou, ale o samostatný příběh stojící na základech ne tak časově vzdálené tragédie dvou českých rodin.

Návrat do Valbone opět směřuje ke konkrétnímu místu. Valbone je albánská řeka, protékající údolím Valbone a Valbona je i vesnice v Albánii. Tam má dle mnohých pátrání končit osud také osud mladých Čechů. Autor to v rámci svého pátrání moc dobře ví a tak už název knihy není jinotajný, ale zřejmý.

Kniha sleduje osud Lenčiny sestry Jany, která se shodou okolností a nových důkazů rozhodne pátrat po své zmizelé sestře. Dějová linka je už tady plná patosu, starých ran a silných slibů. Spojí se s dobrodruhem Pavlem, který při své práci narazí na podivné stopy. Započnou spolu pátrání i vztah. Postupně putují až k vyústění nesmírné hrůzy, k tomu místu zla právě ve Valbone.

Cestou samozřejmě zažívají setkání, šoky, další odhalení a celá kniha je koncipována jako akční jízda dvou ženoucích se českých psů stíhajících jediný cíl, nalézt pravdu o osudu zmizelých a absolutní tragédii dvou rodin. 

Příběh odsýpá hezky a je fakt, že když příliš nehledíte na fakta, realitu, pocity ani na nic jiného, je to takový akční film na stránkách knihy. Pokud máte smůlu jako já, že jste na některých popsaných místech skutečně byli a o případu něco víte, začne vám to trochu skřípat mezi ušima, protože se neubráníte srovnávání se skutečnými zažitými reáliemi, ovšem autor v popsaných zemích skutečně byl, takže je třeba respektovat, že je zažil jednoduše jinak. Za textem totiž je skutečně nešizená autorská práce.

Děj je psán z pohledu třetí osoby vypravěče a je dost konkrétní. Josef Habas Urban se na základě svých pátrání rozhodl pro jednu konkrétní verzi příběhu a s tou operuje v rámci románového pojetí akce, patosu a dost konkrétních zobrazení. Není zde místo pro jakékoliv jiné spekulace, ze všech skutečných směrů pátrání jde čtenář pouze tou jednou jasně danou.

A to je trochu problém, pokud se ke knize budete stavět jako k čemukoliv na základě skutečných událostí. Právě autora verze je totiž už vyvrácená a i když bohužel o osudu mladých lidí nemáme přesvědčivé zprávy dodnes, předložený pohled v knize je skutečně mimo z mnoha důvodů. Nesedí časově, logicky ani biologicky. Je naopak nejlákavější ze všech možných, skrývá nejvíce tajemna a zrůdnosti, ale není vůbec pravděpodobný.

Pokud tedy knihu rozdělíme na použitý styl vyprávění, je to skvělé, bude vás to bavit, vtáhne vás to a poletíte stránkami jak chrt. Jestli vám to nedá a začnete do toho motat pravdu a brzdit se, najdete v příběhu celé pasáže, které nebudou sedět. A to je právě ten problém.

Návrat do Valbone je akční a zároveň oddechové čtení a ukáže vám zajímavé reálie z jiných zemí. Je však vystavěna na vyvrácené teorii, dnes už se dá říci i konspirační. I když je důležité osudy zmizelých neustále připomínat a i po více než dvaceti letech je důležité zjistit, co se jim skutečně stalo, nepovažuji z žádné strany za přínos rozvíjet kolem tragických osudů jakékoliv mlhy konspirací na mezinárodních úrovních. Spíše než toto by se vyplatilo konečně do češtiny přeložit paměti haagské soudkyně, ve kterých se tento případ objevuje, ale bohužel tyto knihy tolik netáhnou jako přehnané fantasy soulože, proto doporučuji pro další poznání v této věci pilovat angličtinu a knihu Josefa Habas Urbana nebrat příliš vážně.

Královské dělení platí i zde, nedělíme však chleba a sýr, pouze pravdu a fikci a to by na čtenáři být opravdu nemělo u tohoto typu knih.

Komentáře (0)