Ten, který zabil draka je oplzlý prudil

recenze

Vždycky jste jako první v novinách hltali sloupky z černé kroniky? Máte slabost pro sarkastické hrdiny, kteří minimálně pětkrát denně skloňují slovo vodka? Líbí se vám suchý strohý popisný styl? Pak je nová kniha od Leif GW Perssona přímo pro vás.

Zpočátku se zdá, že jde o obyčejný případ. Roznašeč novin nalezne zavražděného postaršího opilce, kterého pravděpodobně zabil nějaký stejně povedený hospodský parťák. Brzy se však objevují podivné okolnosti, které ukazují na souvislosti s jiným případem. Nově jmenovaná šéfka policie Anna Holtová, povolává k případu svérázného detektiva Backströma. Backström vypadá spíš jako typický antihrdina: oplzlý, vulgární a často naložený v lihu. Jeho sarkastickým poznámkám neutečou příslušníci jiných ras ani ženy. Vyslovit někdy nahlas všechno co si myslí, by v dotyčných osobách vyvolalo větší zděšení než kontroverzní 50 shades of grey. Naštěstí dostal Backström do vínku stejnou měrou také inteligenci a bez jeho vedení by případ pravděpodobně skončil jako nevyřešený. Navíc má s některými kolegy nevyřízené účty a kde najít lepší příležitost se na nich pěkně povozit.

Persson je v rámci severských detektivek často zmiňované jméno, pro mě však byl zatím stále velkou neznámou. Když se mi dostala do rukou kniha Ten, který zabil draka, rozhodla jsem se konečně podívat Perssonovi na zoubek. Samotný případ se mi zdá zajímavý, ze začátku to vypadá na obyčejnou vraždu starého opilce a postupně se proplétá klubko drobných detailů, které ústí v zajímavé rozuzlení. I hlavní postava vyšetřovatel Backström je zajímavá. S takovým člověkem bych si ve skutečnosti asi nerozuměla, ale baví mě číst jeho ironické poznámky a leckdy mu člověk musí dát za pravdu, i když tu pravdu hlásá dost svérázným způsobem.

Co mě ale bohužel nenadchlo je autorův styl. Persson píše suchým strohým a popisným stylem. Při čtení jednotlivých kapitol máte chvílemi pocit, že čtete jednotlivé složky skutečného kriminálního případu. Svou roli v tom určitě hraje to, že Persson je profesorem Švédského Národního policejního výboru a má tak s kriminalistikou a zápisky bohaté zkušenosti. Na jednu stranu je to určitě zajímavá kombinace strohého popisu kriminálních procedur, zajímavého případu, suchého humoru i svérazného hlavního hrdiny, na druhou stranu jsem měla potíže se začíst a občas mi dělalo problém i pochopit, co přesně že se tedy stalo.

Věřím, že pro někoho představuje Persson zajímavý a odlišný styl severské krimi, pro mě však celá kniha trochu postrádala na dynamičnosti a čtivosti a tím pádem mě příliš nenadchla.

Komentáře (0)