Svatá hlava

recenze

Zdeněk je mladý muž, který žije s matkou a umírající babičkou v malém městě v pohraničí. Není schopen sám o sebe se postarat a chodit do práce. A tak tráví dny doma a pozoruje svět kolem sebe. Svoje pozorování zaznamenává formou vyprávění, parodií na různé žánry, svými vlastními „příběhy o ježíši kristu“, které si vymýšlel, když byl malý apod.

V knize sledujeme zároveň Zdeňkovu přítomnost, minulost i nejistou budoucnost. Rodina se po smrti babičky a příjmu z jejího důchodu prakticky rozpadá, Zdeňkova matka neví, co si počít se životem.

Kniha Hany Lehečkové je žánrově i formálně pestrá, a nejde tedy o lehké čtení. Zdeněk je jako vypravěč trochu nespolehlivý. Často mu splývá realita s jeho představami a sny, někdy se zase utápí v různých výčtech – toho, co nosí na sobě, co snídá, obědvá nebo večeří apod. Nerozlišuje podstatné od nepodstatného (z našeho pohledu) a vnímá všechno stejně intenzivně. Navíc autorka využívá i možnosti sazby – odlišuje vyprávěcí pasáže sázené normálním písmem od úvahových sázených kurzívou, střídá různé velikosti písma, experimentuje s rozložením písmen na stránce apod.

Tyto formální experimenty však nejsou samoúčelné. Mohou nám pomoct chvíli se „podívat na svět“ Zdeňkovýma očima. A není to vskutku příliš radostný pohled. Zdeněk ve své „jednoduchosti“ prohlíží různé společenské přetvářky, odkrývá to, na co jsme si jako „civilizovaní lidé“ už příliš zvykli.

dnes

dnes již třetí den vyřezávám z polena ježíše krista

ani jsem se nenasnídal a už jsem na našem pánovi pracoval poleno jsem na pile řezal potom do něj tři dny dlátem ryl nakonec mi z toho vyšlo kolo ze kterého čtyři pahýly trčely kolo bylo hlava dva pahýly natažené do stran jako ruce dva pahýly dolů jako ty nohy vzal jsem barvy na dřevo štěteček abych svého krista více synem božím udělal natřel jsem ho na růžovo barvu lidské kůže a nakreslil krev co z rukou a nohou teče namaloval obličej oči tečky pusu čáru nos čáru

hřebíkama jsem ho přibil na kříž a tak vznikl můj ježíš

NA
KŘÍŽI JEŽÍŠ
PŘI
B I
T Ý

nevěděl jsem nevěděl kam bych ho jen dal nakonec jsem ho pověsil v obýváku na zeď nad postel kde babička každou noc spávala.

Umyl jsem si ruce a v kuchyni snědl chleba s paštikou do kůlny jsem se potom vrátil abych to všechno po sobě poklidil všechno to co jsem používal a vytahal na správné místo to dal koukal jsem koukal velice co jsem to pod jedním prknem viděl byl tam ježek malý úplně malý ježeček

co ty tady děláš spát máš dávno řekl jsem tomu ježkovi asi se probudil ze zimního spánku protože měl hlad vyhrabal jsem někde kartonovou krabici do ní dal piliny ježka tam položil vzal ho dovnitř do baráku k sobě do pokoje piškoty jsem mu dal do krabice naházel a koukal jsem na něj jak čuchá jak ty piškoty jí mlsá a líto mi ho bylo že tento ježek tak těžký osud má že se v zimě probudit musel neměl co jíst sněhem se brodil chudák vystrašený

Hlavní hrdina Zdeněk může v mnohém připomínat známého filmového hrdinu Forresta Gumpa – jeho pohled na život a jeho představy o životě jsou v mnohem podobné. V této knize chybí ale jednoduché pozitivní východisko, nějaký laskavý výhled do budoucnosti. Zdeňkova rodina se zcela rozpadá ve vzájemném neporozumění a ani zvenčí nepřichází žádná možnost si s někým rozumět.
No snad to jednou pochopíš, řekla mi máma

ano ano souhlasil sem s ní snad jednou pochopím proč je moje máma taková hnusná podvodnice co jen na svoje dobro myslí toto je přece můj dům můj domov můj pokojík vesnice kuchyně i obývák tady všude sem vyrůstal tady všude sem spal jedl žil radoval se plakal a ona to chce všechno vyměnit za to aby se s inženýrem pelešit mohla

ani jsem neposlouchal co všechno mi to ještě říkala za blbosti uši jsem si zacpal a odešel bylo mi to už všechno jedno.

Myslím, že kniha stojí za přečtení, i když mě napoprvé nějak výrazněji nenadchla. Zaujaly mě v ní především pasáže, kde Zdeněk odkrývá pokrytectví ostatních lidí. Možná by stálo za to, abych této knize dala ještě jednu šanci a k její četbě jsem se vrátila.

Komentáře (0)