Surrealismus stále podnětný

recenze

Volný způsob (2014) / Zdeněk Brdek (208 views)
Surrealismus stále podnětný
Jak známo, surrealismus je nejen určité vyvrcholení meziválečné umělecké avantgardy 20. a 30. let 20. století, ale rovněž svého druhu životní postoj. Fascinující přitom je, že kontinuálně přežívá až dodnes, a to také u nás – přestože za komunistického režimu byly surrealistické umělecké projevy potírány jakožto škodliviny ohrožující socialistickou společnost. I v současnosti tedy existuje aktivní okruh tvůrců hlásících se více či méně k surrealismu. Vydávají třikrát ročně revue Analogon a řadu dalších publikací, jimž dominuje poezie.
Jedním z příkladů surrealistické publikační aktivity roku 2014 je kniha Josefa Jandy Volný způsob, která vyšla v nakladatelství dybbuk. Jedná se o souborné vydání jedenácti básnických sbírek převážně z 80. let, jež ovšem v době svého vzniku mohly být šířeny pouze v podobě strojopisů nebo samizdatových vydání. S časovým odstupem se tak čtenářům dostává do ruky poměrně obsáhlá, moc pěkně upravená publikace, kterou autor doprovodil svými – poněkud prvoplánovými – kolážemi z nedávné doby. Čtenářova oprávněná otázka by se ovšem mohla tázat, zda má dnes smysl číst třicet let starou neoficiální poezii nepříliš známého básníka.
Sám za sebe odpovídám: rozhodně ano! Jandovy texty sice na některých místech trpí typickou surrealistickou nemocí, když postupně specifikované prapodivné výjevy sklouzávají do únavné popisnosti, avšak jednotlivé sbírky jsou organizovány podle proměnlivých principů, což neustále obnovuje čtenářovu pozornost. Setkáme se tak s rozsáhlými skladbami, miniaturními básněmi s pointou i bez, hravými hříčkami nebo texty vysloveně experimentálními či konceptuálními. V určitých okamžicích, kdy básník po surrealistickém způsobu popustí uzdu své imaginaci, vznikají fantasmagorické, přerývané, rozumem neuchopitelné textové situace, jež působí svou osvěžující cizotou pouze v momentě čtení. Nelze je zpracovávat prostřednictvím paměti nebo podle běžných racionálních pravidel. Takové fragmentární výpovědi zklamávají čtenářovu tendenci k celistvosti, což může být ale pojímáno jako autorský záměr. Domnívám se přesto, že Janda je nejsilnější tam, kde vytváří monotematické, jednolitým smyslem semknuté básně s pevnou výstavbou: „V této rouře/ se odehrálo velké množství příběhů/ převážně z tematického okruhu věcí okolo sraček/ Jiná svinstva jsou zde sice také možná/ ale vzhledem k vnitřnímu průměru 50 cm/ je operační prostor poněkud stísněný/ takže kupříkladu světové dění/ by zde nemohlo mít globální charakter/ a těžko by je někdo mohl brát vážně.“
Citovaná ukázka svědčí také o velké Jandově devíze, jíž je smysl pro humor. Ten se v knize vyskytuje velmi často, v mnoha různých podobách – od roztomilé úsměvnosti po sarkastický výsměch režimu nebo lidské blbosti obecně. Humor ostatně často odlehčuje i apokalyptické vize a skepsi, k nimž se mluvčí nezřídka uchyluje. Spílání, sarkasmus, znechucení lidstvem a jeho antropocentrismem se nejvíce koncentrují v cyklu Tektonické poruchy (1984), prolínají nicméně celou autorovu tvorbu. Někde je rozředí zmiňovaný humor: „Ještě že jsou na světě bílkoviny/ bez nich by všude vládla nesmírná nuda/ a všichni by přišli zkrátka/ a nemohli stavět své organismy/ ulity a zahradní domky/ Jo Jo kdo by tě pak budoval/ civilizace jedna pitomá.“ Někde však působí ve své aktuálnosti dosti mrazivě: „[…] ale nebojte se./ Matka příroda se o nás dobře postará. Prostě jsme se/ jí moc nepovedli a experiment se zruší.“
Další výraznou oblastí, kam opakovaně míří Jandův výsměch, je soudobá společnost poznamenaná totalitním režimem. Autor ironizuje budovatelská hesla, opovrhuje zasloužilými prorežimními umělci a zesměšňuje charakteristické projevy dobového politického systému. V těchto polohách se tak blíží angažovanosti a jadrnému primitivismu undergroundové literární tvorby 80. let, s níž ostatně tehdejší surrealisté sdíleli vykázanost do kulturního podzemí. Nejpůsobivější svědectví o znormalizované české společnosti inkriminovaného období ovšem přináší soubor nazvaný Blem Blem (1982–1983). Nutno podotknout, že Jandou vykreslený obraz nepříjemně připomíná naši dnešní současnost: třeba když popisuje všední den spořádaného občana skládající se z nanicovaté práce, občasné hospody a televize nebo když mluví o neproniknutelném byrokratickém aparátu: „Půjdete-li touto chodbou/ dorazíte do druhého křídla budovy/ Druhé dveře od konce napravo/ jsou ty na které zaklepete/ Pustí-li vás dovnitř slušně pozdravíte/ řeknete co chcete/ a vypadnete/ Nepustí-li vás dovnitř/ přijdete jindy.“
Jmenovaný soubor obsahuje rovněž kolářovsky odposlechnuté promluvy běžných lidí, jež odkazují k jednomu ze základních principů Jandova psaní a surrealismu vůbec. Zachycené řeči jsou většinou plné frází a bezobsažných sentencí, což konvenuje s dobovými politickými slogany. S frázemi, řečovými vzorci či jinými podobami formalizovaného, a tudíž neživotného jazyka básník pracuje i na jiných místech knihy. Obsazuje jednotlivé položky řečového vzorce cizorodými prvky z jiného významového kontextu, čímž ony zkostnatělé řečové struktury oživuje – společně se čtenářovým vnímáním. Janda nás takto vyvádí z bezpečného území prefabrikované fráze do nebezpečného chaotického světa, který musíme opět utřídit vlastním osmyslněním.
Volný způsob Josefa Jandy považuji suma sumárum za důkaz toho, že se vyplatí sledovat současnou produkci českého surrealistického okruhu, který bývá někdy vnímán jako uzavřená sekta podivínů. Tomu by sice odpovídal doslov knihy od Františka Dryjeho, jenž je z valné části nepřístupným gulášem cizích termínů, na kvalitu samotných básnických textů však samozřejmě vliv nemá.

Komentáře (0)

kniha Volný způsob recenze