Tělo a tělesnost v proměně věků

recenze

Dějiny těla (2014) / Zdeněk Brdek (207 views)
Tělo a tělesnost v proměně věků
Panta rhei, byla kdysi shrnuta důležitá Hérakleitova myšlenka, vše plyne a nic netrvá. Podle tohoto předpokladu se všechno na světě neustále proměňuje, a to i takové záležitosti, u kterých to není na první pohled patrné. Zdálo by se třeba, že lidské tělo se v průběhu věků ve své podstatě nemění. Ano, jeho fyzická podoba zůstává skutečně bez výraznějších změn, nicméně prožívání a vnímání těla ze strany jedinců i společností se historicky různí. Tak i tělo má své specifické dějiny.
Aktuálním příspěvkem k tomuto poměrně mladému, od 80. let 20. století se rozvíjejícímu dějepisnému odvětví je kniha vydaná v roce 2013 nakladatelstvím Pavel Mervart. Jmenuje se příznačně Dějiny těla. Prameny, koncepty, historiografie a uspořádali ji historikové Milena Lenderová, Vladan Hanulík a Daniela Tinková. Publikace obsahuje příspěvky zaměřené na období od středověku až do počátku 20. století, přičemž většina z nich se vztahuje k historii lékařství, tedy oboru týkajícího se těla bezprostředně.
Výjimku představuje studie Michala Kneblíka pojednávající o disciplinačních praktikách na triviálních školách v poslední čtvrtině 18. století. Tam docházelo k nahrazování fyzických trestů dohledem, kontrolou a nápravou, což jsou ovšem pouze jiné formy udržování disciplíny. Milena Lenderová se zaměřila na pojetí sexuality v 19. století, jež se vyznačovalo regulací zejména ženské tělesnosti, dohledem nad probouzející se dětskou sexualitou a státní kontrolou reprodukčního chování. Jiří Zikmund pak nastínil, jakým způsobem bylo v průběhu tzv. dlouhého 19. století zobrazováno lidské tělo na fotografiích.
Z kapitol věnovaných dějinám medicíny stojí za pozornost především dvě. David Tomíček v jedné z nich pojednal o uzdravujících talismanech obsahujících slova či písmena, které byly používány ještě na přelomu středověku a novověku. Tyto amulety, obsahující např. biblické příběhy, imitovaly církevní praxi užívající slova ritualizovaným způsobem, a není proto divu, že církev usilovala o regulování podobných projevů lidové zbožnosti. Zároveň se jedná o půvabný důkaz toho, jak mají lidé tendenci přisuzovat řeči magickou moc.
Rozsáhlý a obsažný příspěvek Karla Černého sleduje spíše pozvolný vývoj fyziologie od středověku přes renesanci až k baroku. Na základě dobových akademických spisů Černý mapuje, jak se měnily lidské představy o stavbě a fungování těla. Dlouho přetrvávalo antické pojetí čtyř šťáv (krve, hlenu, žluči a černé žluči), umísťování zdroje života do srdce a také domněnka o existenci jakési nehmotné, spirituální tělesné součásti. Oproti obecné představě pomalý, nerevoluční vývoj lékařské vědy byl podle autora zapříčiněn nesnadným šířením nových objevů a snahou zasazovat nové poznatky do rámce tradice. Některé dobové myšlenky, dnes překonané a považované za naivní, mohou svou bizarností vyvolat u dnešního čtenáře až úsměv. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že tehdejší myslitelé neměli k dispozici moderní techniku, jejich teorie vycházejí z prostého empirického pozorování přírody a okolního světa. A v tomto ohledu je fascinující, jak komplexní teoretické konstrukce dokázala lidská imaginace vyprodukovat.
Za leitmotiv celé knihy je možné označit postupující racionalizaci západního světa vrcholící během osvícenství, jejíž nedílnou součástí je i zvyšující se snaha disciplinovat a regulovat tělo. Medicína je pak vlastně jedním z těchto kontrolních mechanismů. Vedle konkrétně zaměřených případových studií obsahuje publikace Dějiny těla částečně i obecněji pojaté pasáže, které ocení především nespecializovaný čtenář. Přesto lze konstatovat, že kniha je určena hlavně odborné veřejnosti, pro niž může být inspirativním impulzem.

Komentáře (0)

kniha Dějiny těla recenze