Jak vyřešit přechodnou dobu?

recenze

Cesty z postmodernismu: Filosofická reflexe doby přechodu (2012) / Zdeněk Brdek
Jak vyřešit přechodnou dobu?
Přesvědčení, že vládnoucí uspořádání současného světa neprospívá jeho budoucímu vývoji, sdílí stále větší skupina lidí. A není divu; příznaky nezdravého směřování nalezne aspoň trochu vnímavý jedinec snad v jakékoli oblasti: od ekologie přes sociálně-ekonomickou sféru až po mezilidské vztahy. Jako důsledek pocitu, že něco není v pořádku a je třeba nastolit změnu, lze pak vykládat i události typu Brexit, zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem nebo masová podpora Andreje Babiše.
V českém prostředí je jedním z těch, kdo uvažují o problémech dnešního světařádu a možnostech nápravy, levicový filozof Michael Hauser. Ten přitom označuje dominantní kulturní vzorec, který generuje současnou neutěšenou situaci, pojmem postmodernismus. V knize výmluvně nazvané Cesty z postmodernismu se pak pokusil naznačit možná východiska, kudy z krizového stavu ven.
Nejprve – protože se vůči němu chce vymezovat – je Hauser přirozeně nucen popsat postmodernismus. Inspirován Fredricem Jamesonem tak jako základní postmoderní rysy stanovuje zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním, antielitářství, relativismus nebo odmítnutí univerzalismu projevující se rozpadem velkých vyprávění. Dále autor klade počátek postmoderní éry do raných 70. let 20. století, přičemž její přítomnou etapu chápe jako závěrečnou vyčerpanost či únavu ze sebe sama. Úleva z vypjatosti moderních nároků vyprchala a Hauser uvažuje o nepřehledné, kontradiktorické době přechodu, kdy setrvačně doznívají stará pravidla a nová teprve vznikají. Problémem přitom podle filozofa je, že lidská senzibilita zůstává v postmoderně a nedovede si představit její alternativu.
Jako jeden z předpokladů postmodernismu Hauser oprávněně kritizuje přebujelost instrumentálního rozumu, který chápe součásti vnějšího světa jako pouhé prostředky vlastního přežití (příkladem budiž současné vnímání vzdělanosti jako zboží zajišťujícího blahobyt). Dalším kritizovaným jevem je apolitičnost sílící uvnitř liberálně-demokratických režimů – zmenšuje se totiž prostor politického zápasu, v němž se rozhoduje o věcech týkajících se společnosti jako celku. S apolitičností souvisí i jedna z hlavních charakteristik postmoderního člověka, jeho úzkostná neschopnost ztotožnit se s nějakou myšlenkou. Nedokážeme zkrátka skutečně uvěřit ve společnou vizi a sdílet ji s ostatními.
Rozhodující je proto pro Hausera otázka subjektu a způsobů jeho vymanění se z postmoderní situace. Inspiruje se tu postmarxistickými mysliteli (Slavoj Žižek, Alan Badiou, Louis Althusser), jimž ovšem vytýká nedostatečně „materiální“ pojetí tělesnosti, a přemýšlí o „prázdných místech“ v systému, jež nelze začlenit či ovládnout. Právě k takovým bodům by měl člověk obracet pozornost, neboť představují potenciální změnu. Škoda jen, že autor v závěru své knihy není konkrétnější a zůstává v až moc teoretické rovině.
Někdy se také zdá, že se Hauser příliš vzdaluje od hlavního tématu a jednotlivé kapitoly postrádají zřejmější souvislost. Na druhou stranu jeho erudované a poměrně čtivé výklady nejrůznějších filozofických koncepcí jsou užitečné i samy o sobě.

Komentáře (0)

kniha Cesty z postmodernismu: Filosofická reflexe doby přechodu recenze