Superpérák – ptákovina, která zdaleka není jen o penisu

recenze

První a poslední. To, kolem čeho se motá celý mužský svět! A přitom je to jen kousek počůrané kůže, jak kdysi věcně poznamenala moje maminka. Ale nedá se nic dělat, pro chlapy je to prostě ta nejpodstatnější část jejich těl. Taky se s tím náležitě chlubí – tedy když je s čím. A to je právě ten odvěký problém – pro chlapa není nikdy dost velký… ve skrytu duše.

Jenže co když je opravdu VELKÝ? Velký tak moc, že se jeho majiteli při každé erekci zatmívá před očima? Že ho den co den trápí nerudovský problém kam s ním? A že je mu to vlastně nakonec docela k prdu, protože sbalit holku stejně neumí?

No přiznejme si dámy, takový problém většina chlapů nemá. Snad jen Matěj Ptáčník, chlapec, který byl přírodou obdarován trochu víc. Bez servítek; v kalhotách nosí takovou kládu, že to vypadá, že v nohavici pašuje turisťák. Je to fajn, má nádobíčko, že by se z fleku mohl stát super pornohercem – kam se hrabe Robík Rosenbergů – jenže Ptáčník toho svého ptáčka moc ovládat neumí.

On vlastně neumí ovládat nic. Jeho život je jedna velká deprese. Bloudí po dně své duše a neví, kdy se sebou konečně skoncuje. Je to marné. I když by podle zákonů přírody měl být král, vůdce a mačo, ve skutečnosti je jen ten divnej, ten s kým se nikdo nebaví.

Kdo by se taky proboha bavil s takovou pochybnou existencí? Když byl totiž Ptáčník ještě docela malé ptáčátko, připlul po říčce na erotické panně – veselá historka pro vnoučata – jeho macecha je kurva a otčím ochlasta, surovec a hulvát. Ptáčník je zkrátka partie k pohledání. Nejspíš si nikdy neštrejchne.

A pak mu nebe seslalo ji. Karolínu, bohyni, ďábla a rajdu - no prostě kus ženský. Ptáčníkovými slovy: tu by chtěl vojet i teplej.

Mblach, řekl Ptáčních.
Karolína, řekla Karolína.
Ptáčník jí podal ruku a dodal, Mehahul.
Holka se usmála okvětníma lístkama svejch rtů a Ptáčník z toho měl v hlavě tak vymalováno, že už se vzmoh jenom na společenskou frázi Huehech a pak sklapnul a byl zticha až do konce vyučování. Těžko říct, jestli na Karolínu zapůsobilo tohle, protože holky mají rády eastwoodovsky mlčendlivý typy, nebo spíš to, že si boule v Ptáčníkovejch kalhotách po celou tu dobu udržovala konstantní velikost, variovanou jenom tim, jak to v ní ve frekvenci úderů srdce tepalo.

Karolína nebyla zdejší, byla nová, o Ptáčníkovi nic nevěděla. Jí prostě stačilo, co viděla v jeho kalhotách – láska na první pohled. A tak se chlapci Ptáčníkovi ze dne na den přetočil svět.

Nejdřív jsem si nebyla jistá, co že to vlastně je za chujovinu. Malovaná obálka s veselým penisem a takové jméno? No to bude jistě klenot současné české literatury. Jenže pak jsem se začetla a pomalu s každou přečtenou stránkou jsem si uvědomovala, že je to tak vlastně správně. Proč by měly vznikat krásné knihy s krásným stylem, jazykem a obsahem, když svět v jakém žijeme, je oplzlý, nemravný, hrubý a skutečný?

Někomu se může zdát Superpérák jen jako snůška sprosťáren, jen jako falešná snaha o nekonvenční umění. Já v téhle knize vidím syrovou realitu, upřímnost a apel. Protože na hrubý pytel, hrubá záplata. Pan Šmíd docela přesně vystihl pravou povahu a podstatu současné společnosti a jejího života. Jde jen o povrchní porovnávání a bezcílné bloudění.

Komentáře (0)