Štvanec: Nechtěný proti své vůli

recenze

Štvanec (2008) / JitulHa
Štvanec: Nechtěný proti své vůli
Příběh štvance mě vážně pohltil. Autorka zvolila velmi zajímavý způsob vyprávění. Střídala různá časová období, roky jeho života, čímž vyvolávala mnohé otázky a zvědavost jak to celé bylo a bude. Nejdříve střetáváme hlavního hrdinu Lewise ke konci 50. let minulého století, ve chvíli kdy se vrací domů zpět na svobodu. Ale co má znamenat všechna ta prázdnota v jeho očích? Celková otupělost vůči tomu místu, vůči sobě? Poněkud zdrženlivé chování nevlastní matky a více než chladný přístup otce?
Zahaleni tímhle vším a hlavně nevyřčeným PROČ, se dostávame do doby, takřka o deset let zpátky. To byl Lewis ještě docela malý chlapec, otevřený všemu. Naneštěstí ho nastalé okolnosti rychle donutily odhodit dětskou naivitu a vyrovnat se s tvrdou realitou. Například s místními, kteří od něj dávali ruce pryč, zkrátka kvůli tomu, že, ať byla jeho tehdejší situace jakkoliv těžká, se nikdy nechoval, jak bylo v městečku a daných společenských kruzích zvykem. Nebo s otcem, který v něm probouzel hlubokou vinu a pocit zkaženosti... Tohle, včetně pochyb o sobě samém, dovedlo Lewise až na úplné dno. Nicméně, právě v téhle části knížky začíná být jasné, proč je Lewis tím, čím je i všechny věci, které udělal, dostávají nějaký smysl. Autorka zde viditelně popsala, kam až předsudky či lhostejnost těch nejbližších mohou člověka směřovat.
Po této, pro příběh určitě stěžejní, rekapitulaci Lewisova dětství, se vracíme tam, kde se děj začal odehrávat, tedy k událostem po jeho návratu zpátky k rodině. A jestliže jsem si myslela, že v této části má hlavní hrdina už to nejhorší za sebou, tak jsem se hrubě spletla. Lewis se sice opravdu snažil začít znovu, ale pro své okolí zůstal pořád tím, za koho jej považovali, ať se snažil sebevíc chtěl. Tedy někým komu nerozuměli a k němuž možná, s ohledem na minulé události, pociťovali určitý druh strachu. Není proto divu, že se Lewis opět vrátil, kde byl. Ke svým zlozvykům, sužujícím strastem a životním démonům, které chtěl nechat už navždy pohřbené. Tímto opětovným pádem ústředního hrdiny pak autorka ukázala, že na pokraj vlastních sil si člověk může sáhnout ne jednou.
Pokud jde o postavy, všechny, včetně samotného Lewise, byly vykresleny přesvědčivě i s jejich patřičnými myšlenkovými pochody. Třeba Kit, která ač také měla své soukromé strašáky, je na rozdíl od Lewise dokázala pečlivě udržet v sobě, a budila tak dojem nemotorně vyhlížející dívky z dobré rodiny. Tím se dost lišila od své starší sestry Tamsin, která byla na první pohled pravou dámou, čemuž odpovídalo také její sebevědomí. Lewisův otec se vůči svému synovi nijak neprojevoval, byl tak lhostejný, že šlo jen těžko uvěřit, že je to jeho rodič. Po většinu knihy mi bylo Lewise nesmírně líto, chvílemi jsem se ale musela ptát, co to dělá? I když to všechno bylo zřejmě následkem vzpoury proti všem, kteří mu v nejhorších chvílích odmítli podat pomocnou ruku a nechali ho samotného.
Tahle knížka pro mě byla velkým překvapením, nejen, že jsem ji objevila úplnou náhodou, nýbrž hlavně proto, že příběh nabídl mnohem víc, než jsem původně předpokládala. Je tam toho skutečně spoustu - utrpení, sebezničení, odvaha, kamarádství, láska... Zkrátka je to pocitů plný a zároveň drsný příběh jednoho člověka, a určitě stojí za přečtení.

Komentáře (0)

kniha Štvanec recenze