Sto(jedna)letý stařík a jeho další pouť kolem světa

recenze

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel se v průběhu let stal bezesporu obrovským fenoménem. Kniha, jenž poprvé vyšla v roce 2009 se dočkala překladu do více než 40 jazyků i filmového zpracování. Není proto divu, že pokračování této knihy vzbuzuje u čtenářů nemalá očekávání. Jaký ovšem Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět skutečně je? A dokáže zopakovat famózní úspěch svého předchůdce?

Jonas Jonasson se svou prvotinou prakticky okamžitě zařadil mezi celosvětové literární superstar. A i když jeho další knihy (Analfabetka, která uměla počítat a Zabiják Anders a jeho přátelé) nikdy nedokázaly na úspěch Stoletého staříka plně navázat, rozhodně se jim nevedlo úplně špatně. Ostatně, se Stoletým staříkem rozhodně není jednoduché se porovnávat. Mimochodem jen u nás se této knihy prodalo již více než 150.000 výtisků, což je opravdu úctihodné číslo, kterým se jen tak někdo nemůže pochlubit.

Ačkoliv sám autor prohlašoval, že Alana Karlssona již nechá na odpočinku, nakonec se po nátlaku čtenářů a politických událostech poslední doby rozhodl, že si stařík přeci jen zaslouží ještě jedno dobrodružství. A rozhodně ne obyčejné, jelikož nepůjde o nic menšího, než o záchranu celého světa. To však sám Alan zatím samozřejmě netuší a tak si zatím se svým přítelem Juliem užívá na Bali miliony, které si přivezli ze Švédska.

Všechno ale jednou končí a tak se i pohoda na prosluněných plážích chýlí ke konci. Může za to jednak docházející hotovost, ale především pak náhoda, která Alana a jeho přítele zanese v horkovzdušném balónu doprostřed oceánu. Jak se zdá, stoprvní narozeniny tak budou pro Alana ty poslední. Naštěstí se na obzoru objevuje nečekaný zachránce v podobě severokorejské lodi pašující uran pro velkého vůdce Kim-Čong Una. Alan se tak zase jednou ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. A právě v té chvíli začíná další staříkovo fantastické dobrodružství, během kterého se setká s nejvýznamnějšími světovými vůdci napříč kontinenty.

Bohužel právě v tom tkví patrně největší problém této knihy. Jonasson sice staví na prakticky stejných základech jako u prvního dílu, výsledný dojem je však mírně řečeno rozpačitý. Tam kde byl Alan ve Stoletém staříkovi neustále nad věcí a s lehkostí sobě samou, neodolatelným šarmem a nezaměnitelným humorem komentoval historické události, se v aktuální novince stává senilní “výplní”. Nejednou se tak přistihnete při uvahách, jak by asi kniha vypadala, kdyby zde Alan vůbec nebyl. Trochu vám napovím, prakticky stejně. “Stojednaletý stařík” zde dostává minimum prostoru, postrádá jakýkoliv smysluplnější humor a v podstatě vám bude společně s jeho “černým tabletem”, díky kterému neustále všechny okolo sebe obtěžuje s informacemi o aktuálním dění, v průběhu celé knihy lézt neustále na nervy.

Tento “neduh” by se dal Jonassonovi s přivřenýma očima možná ještě trochu odpustit, kniha se totiž opravdu dobře čte, nechybí jí spád a i na nějaký ten smysluplnější humor dojde, takže zklamání nemusí být tak velké. Bohužel největší problém teprve přijde. Autor se totiž rozhodl, že Stojednaletého staříka použije jako agitku pro německou kancléřku Angelu Merkelovou, kterou zde staví doslova na piedestal. Zatímco všichni ostatní včele s Donaldem Trumpem, Kim-Čong Unem, či Vladimírem Putinem jsou ztělesněním zla. Tedy, ne že bych s touto druhou částí nesouhlasil, avšak glorifikování Merkelové je přeci jen trochu přes čáru.

Nejsou to však jen samotné postavy světové politiky, o které se autor otírá. Jonasson v této knize politizuje snad na všechny strany, jakoby si dal za cíl na necelých 400 stranách obsáhnout veškeré problémy dnešního světa. To samozřejmě dělal i v první knize, v tomto případě však přeci jen tlačí zbytečně na pilu a chybí mu jakýkoliv odstup a nadhled.

A tak tam, kde Stoletý stařík u čtenářů vítězil především nadsázkou a neodolatelným smyslem pro humor, zůstává jeho o rok starší já daleko za očekáváním a sklouzává k nepříjemné politické agitce, která nejednoho čtenáře dokáže vskutku znechutit. Přitom by stačilo tak málo, realita je bohužel jiná a tak přináší Stojednaletý stařík přeci jen zklamání. Přitom se nejedná o úplně špatnou knihu, avšak ve srovnání se svým fenomenálním předchůdcem prohrává na celé čáře.

Komentáře (0)