Spadnout na dno. A znovu. A znovu.

recenze

Christiana měla pěkný start do života. Hezké prostředí venkova, věrné přátele, svá milovaná zvířata. Mohlo by to tak hezky pokračovat, pokud by se její rodiče nerozhodli přestěhovat do Berlína a nezačít nový život.

A tím život Christianě a její setře skončit. Nebo alespoň ten, který do té doby znaly.

Šedé domy a nekonečné ulice plné zákazů berlínského sídliště nejsou nejzábavnějším prostředím pro děti, ono to není dobré prostředí pro nikoho.

V zápalu dospívání, získávání nových přátel i různých zkušeností, získává Christiana i zkušenosti s drogami. Nejprve začne nenápadně kouřit hašiš. Vždyť je to v pohodě. Pak se sjíždět různými prášky. Vždyť je to cajk. A nakonec heroinem. To je ohromně cool. A přece na tom nejsou závislí. Dávají si to jenom tak a mohou přece vždycky přestat.

O nic nejde. Nic nám necpi. Masňáku.

A o tom to přesně je. Nevyhraněná touha vymanit se z šedého prostředí tuctovosti a opakujících se scén života obyčejných lidí Christianu a její partu (všechny její party), ubíjí a drogy jsou cestou jak uniknout všednosti, která je každý den pohlcuje a kterou nenávidí více než nicotnost svých životů. Odmítají se podvolit většině a jejich každodenní úniky do tripu pro ně znamenají rebelii proti zažitým předsudkům.

Okolí zprvu nic nesleduje. Jejich dětí a žáků se přece tento problém týkat nemůže. A jaký že vlastně problém? Drogy?! Co to je?

Ale ten problém existuje a decimuje myšlení a tělo nejen mladé Christianě, ale i jejím vrstevníkům z party, přátele (nebo něco tomu vzdáleně podobného) získává jen skrz heroin a společně se nakonec prodávají na různých vyhlášených místech. Padají na dno pomalu a sami sobě celou cestu namlouvají, že nikdy neskončí tak, jako ty jiné trosky kolem nich. Neneenene. To my nikdy.

Heroin jim sebere i sebeúctu. Nakonec dají cokoliv komukoliv, jen aby ten mučivý absťák zmizel.

Ale on nezmizí nikdy. Už ne. Usadí se v hlavě, i když fyzicky se neprojevuje, psychicky se prosadí vždy.

Kniha stále patří mezi dost rozšířené a je skutečně málokdo, kdo by o ní nikdy neslyšel. A je to dobře. Číst si o kolotoči lží, odvykání, sebeklamu a porušování slibů je mnohdy až k zešílení. Často jsem toužila vytáhnout Christianu z příběhu, střelit jí zleva i zprava a zavřít ji za pevné dveře se špehýrkou jen na jídlo, aby se k droze nemohla dostat. Jenže takto to nefunguje a pokud se člověk rozhodne jít cestou sebezničení, jen málo je těch, kteří je strhnou zpět na stezku života. A to ještě musí feťák sám chtít. Málokdy skutečně chce.

Kniha není lehkou četbou, dle mého je však povinnou četbou pro nás všechny. Protože sejít na scestí je velice lehké. Vrátit se k normálnímu životu (ať už to znamená cokoliv) je možné jen málokdy.

A v těchto případech je vždy lepší se poučit z chyb někoho jiného, než to zažít na vlastní kůži.

Komentáře (0)