Mrtví, navždy slavní a ti druzí

recenze

Předčasná úmrtí nebo tragické osudy slavných jsou témata, která trochu morbidně vzrušují už několikátou generaci čtenářů. Jsou jména, která jsou stálicemi, jako například Vladimír Menšík, Tomáš holý, v rámci novodobých dějin Iveta Bartošová, Karel Zich nebo Vlastimil Brodský.

Je fér také zmínit, že většina předčasně zemřelých slavných už žila tak, že i kdyby se dožili požehnaného věku, popsané osudy se vymykají už samy o sobě. Pokud to však ještě okoření předčasným, nejlépe samozřejmě tragickým úmrtím, je to bomba překračující čas.

Pokud upustíme od bulvárního ražení, mnohdy jsou takové životy svědectvím doby, v jaké dotyční žili. Světla Amortová, věčná představitelka vedlejších rolí a za nenaplněného života představitelka nepříliš sympatických postav symbolizujících svou dobu (domovní důvěrnice, uklízečka, nesympatická sousedka apod.), je velice vděčným příkladem, který kniha popisuje se vší hrůzností osudu. Přitom už moje generace devadesátkových dětí o ní nemá příliš ponětí. Když jsem si pro zajímavost projela filmy, ve kterých hrála, tak tu nemáme nic, co by přeskočilo už tehdy svou dobu tak, že bych to znala jen tak z televize i po roce osmdesát devět. Nic. Vůbec nic. Možná sem tam nějaký seriál. Jeden díl. A přitom její osud by byl na film zajímavější než její prvoplánové role poplatné době.

Kniha připomíná takových osudů celou řadu. Tomáše Holého se mi připomínat úplně nechce, protože zrovna jeho osud je zde popsán hodně jednostranně, ale jako ilustrace je to právě dobré a dostáváme se k tomu, na čem kniha kulhá. Autorka psala svého času na toto téma články do médií, později i do internetových a byl to takový ten typický historický bulvár. Mám pro něj slabost, je to takové mé provinilé potěšení, je však důležité také vědět, že čerpat z něj veškeré informace a pak je prezentovat jako jediný platný fakt není úplně dobré. Právě na příkladu Tomáše Holého je nutné si uvědomit, že autorka, byť odvedla na knize kus tvrdé práce, tak ji odvedla pro určitou čtenářskou cílovku, která nepotřebuje jít příliš do hloubky. Mnohdy dala dohromady opravdu zajímavou sérii faktů, ovšem vypovídající pouze jedním směrem. Pokud se zajímáte hlouběji o osudy v knize jmenovaných, tak ucítíte, že vyznění některých příspěvků není objektivní nebo v něm chybí něco, co není tak hezké nebo popírá obecně přijímaný nostalgický narativ jako v případě právě Tomáše Holého. Všichni na něj budeme vzpomínat jako na sladkého chlapečka ze všech těch normalizačních komedií. Vlivem nehody nestihl dotáhnout jeden svůj velký životní sen. Stát se něčím více. Z tvrzení v knize by radost neměl, ale cílovka knihy to tak nikdy vnímat nebude.

Tak můžeme jít každým popsaným osudem s uvědoměním, že se jedná o populárně naučnou knihu pro nepříliš složité čtenáře, nikoliv vědecké nebo historické pojednání. Stejně tak Vladimír Menšík. Když se každý rok začnou připomínat ty jeho úžasné Silvestry, napadá mě, jestli ta nostalgická adorující většina ví o tom, jaká byla Menšíkova zdravotní i duševní skutečnost a že se po jeho smrti našly povídky a črty, ze kterých lze poznat, jak hluboce tímto světem laciné zábavy pohrdal, pohrdal i sebou samým a dělal to jako nutné zlo pro uživení. V knize je to naznačeno, to ano. Ale důraz je opět kladen na toho hodného strýčka vypravěče s tisíckrát ohranými historkami o ničem. Cíloví čtenáři si chtěli přečíst to hezčí a temná skutečnost v pozadí je pouze drobnou zajímavostí.

Kniha složená z několika desítek příspěvků pojednávajících o slavných jménech připomíná i osudy už pozapomenuté, jako třeba v úvodu zmiňovaná Světla Amortová, ale dnes už si málokdo vybaví, kdo to byl Vilém Besser, Darek Vostřel, Ivan Luťanský nebo z ženských jmen Anna Letenská. Při čtení jsem měla v druhé ruce telefon, protože i když v úvodu každé kapitoly je malá černobílá fotografie řešené osobnosti, pokud je vůbec neznáte, moc to nenapoví. Byla jsem pak překvapená, že neznámá jména dobře znám, jen jsem netušila, že k oné tváři patří tato identita nebo filmová role.

Což je právě to hlavní plus svazku. Sice poněkud nostalgickou formou s často jednostranným pohledem, ale připomíná osudy dnes již pozapomenuté a problematika života mnoha slavných není daleko ani od reality dnešních problémů medializovaných osobností. Pouze dosahují limitů své doby. Je také jasné, že v případě velkého množství osudů byla tím největším limitem právě politická situace, kdy mnoho umělců dostalo stopku právě z důvodu nesouladu s tehdejším politickým kurzem. Což třeba postihlo právě i Vladimíra Menšíka, ale také Darka Vostřela nebo Jiřího Hrzána. Ty reprízované roadshow některých osobností s vyprávěním nablblých příběhů pro ně nebyla radostná činnost, ale nutnost přežití. Je dobré si to uvědomit, až to bude veřejnoprávní televize opět reprízovat jako tu nejlepší zábavu, zda pohled do zmučených očí vynuceného baviče je to nejlepší, co můžete sledovat. Pokud by mnozí dostali možnost života mimo režim před rokem 1989, kniha by byla tak poloviční, mnoho z nich by nemělo důvod se upít k smrti nebo jinak se předčasně sprovodit ze světa. Nebo umřít vlivem jinde léčitelných chorob.

Doporučení této knihy je pro mě trochu složitější. Za mně je totiž i přes výhrady výše super a seznamuje široké spektrum čtenářů opravdu jednoduchou formou s už často neznámými osudy a propojuje je s velmi důležitými reáliemi. Pozorný a o historii zajímající se čtenář dostane mnoho užitečných informací v kontextu navíc, jaké mimo tento druh bulváru prostě nenajde. Problém je, pokud čtete jenom toto, protože pak může dojít k nostalgické idealizaci reálií doby, na které oni miláčkové napříč časem tvrdě doplatili. U mnoha jmen jsem si dokonce jistá, že by si nad dnešním vnímáním svého jména odplivli na zem. Chtěli být něčím mnohem víc, než zábavným cirkusem na provázku funkcionářů, ale už se nedožili možnosti to změnit.

Ale jako u většiny knih, které nejsou úplné reklamou na potírání demokracie nebo prvoplánové blbosti, protože tady lze opravdu najít mnoho užitečných informací, říkám čtěte, přemýšlejte a zajímejte se. A pokud patříte vyloženě mezi nostalgiky nedělní přílohy bulváru, tak ani nepřemýšlejte a nostalgicky si zavzpomínejte na postavy v dnes už zapomenutých normalizačních komediích oblečených v dederonu pronášejících zaobalené budovatelské hlášky všeho druhu. Jen si sem tam zkuste uvědomit, že většina z nich tak nikdy nechtěla skončit.

Jen nedostali šanci uplatnit svůj talent v plné šíři. Doba tomu neměla tehdy přát a lepších časů už se nedožili nebo dožili ve stavu, kdy se mohli už jen tak akorát dívat.

Ještě dodatek, jsou zde samozřejmě popsány i osudy Ivety Bartošové a Jiřího Pomeje a podobných novodobých střelců v showbusinessu. Zde práci autorky naopak oceňuji, protože tam už se nic moc jiného napsat nedalo a právě u těch novodobých zmařených životů je zajímavé sledovat, jak tyto naopak doba semlela tak, že zemřeli snad i s úlevou. Ale opět platí, čerpejte i z jiných zdrojů, je lepší mít obraz kompletní.

Komentáře (0)