Silo

Silo
Po lehké letní romantice jsem se zas jednou vrhla do hlubokých vod dystopie. Změna je život – po sluncem provoněných loukách mě teď čekala Země ve svém nejhorším období. Ale což, to už tady bylo tolikrát – lidi jsou jako švábi, přežijí všechno.

Na Silo jsem se ale vážně těšila! Přesto jsem v koutku cítila obavy. Co když to bude zas jen nějaké pubertální love story zabalené do postkatastrofického světa?

Nějaké náctileté dítě – kluk nebo holka, to je fuk – se jednoho dne, více či méně dobrovolně, rozhodne, že zachrání svět od tyranské nadvlády – doplň, co se ti hodí – a zamiluje se do puberťáka opačného pohlaví, který v záchraně světa také sehrál nemalou roli? Konec, šmitec – chlapec políbí dívku a všichni jsou šťastní? Zkrátka husa v troubě?

Ne, až zas takovému scénáři jsem nevěřila. Na knížku jsem četla nejednu recenzi a o něčem takovém nebylo ani zmínky. Ono ostatně, jak by chtěli puberťáky nalákat na něco, co se jmenuje Silo?

Kolik dnešní děcek vůbec ví, co to silo je? Jistě, nějaká jezeďácká ratolest určitě, ale jinak?

A přitom silo je takové bezva místo – tedy pro zrní…

Jenže Howey svoje silo zrním nenaplnil. Až po okraj ho nacpal posledními přeživšími po chemické apokalypse, která zamořila a spálila celou planetu.

Tak, tak. Tu hrstku populace nastrkal hluboko pod zem do obrovské stavby bez oken a průduchů.

Stovky podlaží obrovského sila jsou zaplněny rostlinami, které nikdy neviděly skutečné světlo, zvířaty, která žijí v podmínkách, že by si ochránci jejich práv s chutí vyrvaly všechny vlasy, a samozřejmě taky lidmi. Ti, přestože je jejich domov obrovský, se v něm nemálo tísní. Ale co mají dělat? Touha po životě je silnější a tak se naučili žít pod umělým osvětlením, přijali loterii – mít dítě je privilegium – každý zastává svou nedílnou součást v systému – i po smrti – a všichni akceptují přísná opatření, pravidla a zákony.

Ale žádné společenství lidí není dokonalé, zvlášť pak když je natěsnané v plechovce hluboko pod zemí a svázané tvrdými pravidly. Vždycky se najde někdo, kdo jedno či více pravidel poruší – vždycky.

A právě pro takové – pro kriminální živly – je vyhrazena speciální práce. Čištění kamer, jediného spojení s venkovním světem.

Kdo jednou porušil zákon, zpečetil si svůj osud, získal jednosměrný lístek na povrch – tedy na smrt.

A právě šerif Holston je jedním z těch, kdo jde čistit kamery. Jenže kdo by si myslel, že tento muž porušil zákon, ten by se šeredně spletl. Šerif Holston si to vybral dobrovolně. On totiž něco tuší. Něco, na co by jiní nepomysleli ani pod peřinou!

Páni, na to se dá říct jen Silo! Jak jsem měla trochu obavy, tak hned na prvních stránkách jsem se jich zbavila. A taky hned u těch prvních stránek jsem hledala svou spodní čelist až někde pod postelí. Prostě fantastické!

Žádní puberťáci, žádná love story, ale jen dospělí lidé bez hrdinských manýrů a gest. Intriky, politika a čistá krutost lidských povah. Jednoduše skutečný obraz lidské společnosti v její nejzákladnější, neidealizované podobě.

Silo je propracované, důmyslné, všechno má svůj význam a všechno zapadá do složitého obrazu, který se odkrývá postupně v přesném dávkování.

Tak bacha, abyste se nepředávkovali!

autor: Morsie · 04.06.2014 v 14:51 · přečteno 1196x

Komentáře (0)