Sestry

recenze

Jsou tady již po staletí, v dějinách mnohokrát prokázaly velkou kuráž, stojí na nejnižším žebříčku církevní hierarchie, ale často vykonávají nejtěžší práci. Pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách a ve školách, pomáhají lidem na misiích, můžeme je označit za zakladatelky hospicové péče. Starají se o druhé bez ohledu na jejich víru, bohatství nebo jakoukoliv jinou příslušnost. Často jsou vázány mlčenlivostí. Žijí v ústraní. To, co někdo chápe jako svázanost, může jinému přinášet svobodu. Snad i z toho důvodu v dávné minulosti přicházely do řádu, aby získaly i vzdělání a nebyly jen hospodyněmi. Svou jinakost nikomu nenutí, nesou ji směle. Dneska jich u nás můžeme potkat už jen kolem tisíce. Málokdo nějakou osobně zná, vzbuzují v nás respekt a snad i strach.

Takto výstižně popisuje autorka Kamila Hladká postavení řeholních sester v naší společnosti i církvi v doslovu ke své knize Sestry. Právě proto, že se o řeholních sestrách tak málo mluví a vychází o nich minimum knih, na tuto knihu jsem se dost těšila. Autorka vybrala šest řeholních sester tří různých generací (ve věku od 29 do 93 let) a s každou z nich sepsala souvislé vyprávění o jejím životě. V doslovu píše, že tato vyprávění vznikala na základě jejích rozhovorů se sestrami. Knihu doprovází velice výstižné fotografie Jana Cágy, doslov historika Vojtěcha Vlčka a doslov autorky, kde uvádí svůj pohled na proces vznikání knihy. Nakonec mě na knize nejvíc asi zaujaly fotografie. Všechny sestry, jejichž osudy autorka v knize zmiňuje, mi přijdou jako velice zajímavé a inspirativní osobnosti, ale z knihy jsem měla pořád pocit, že se jim autorka nedokázala dost přiblížit. V důsledku toho mi jejich vyprávění o vlastním životě přišlo dost jednostranné, jako kdyby nikdy neprožívaly žádné problémy a zápasy a vše bylo jen krásné a bezproblémové. Chápu, že tohle jsou věci, o kterých člověk asi nezačne vyprávět hned, ale právě to by pro mě na životních osudech sester bylo živoucí a zajímavé.

Přestože autorka podle mého názoru nevyužila plně potenciál, který téma nabízelo, ráda jsem se takto se „sestrami“ setkala aspoň v knize. Je jich stále méně a o to je setkání s nimi stále vzácnější:
Zároveň nesmíme žít jen pro sebe, ale sdílet s lidmi jejich životy, vždyť tvoříme společenství, jinak to ani nejde. To, co lidi po staletí přivádí do kláštera, je láska ke Kristu a k té bychom měli přivádět i lidi, každého jednoho konkrétního člověka, s nímž se setkáme. A neznamená to, že by měl změnit svůj život tak, že se stane podivínem a přestane si oblékat barevná trika. Pán Bůh stvořil svět a všecko v něm pro svoje milované děti a my se z něho musíme umět radovat a dobře s ním zacházet. Ryzí křesťan není podivín, a jestli je, tak něco děláme špatně.

Komentáře (0)