Rozpaky nad Blouznivci

recenze

Blouznivci našich hor, sbírka obrazů a obrázků lidí z Krkonoš a Podkrkonoší od Antala Staška (1843-1931) je poměrně nevyrovnaným souborem. Ke čtení mě zlákala skutečnost, že příběhy jednotlivých částí se tak či onak prolínají s lidovým spiritismem, se kterým se Stašek v době mládí mohl ve svém kraji ještě přímo setkávat. Ačkoli Staškovi náleží nepochybná zásluha, že spiritistické seance v knize v prostředí blouzniveckého Sboru sv. Václava v Jestřábí u Jilemnice vůbec zaznamenal a snad i dokumentačně - k knize především v povídce V stánku - zachytil, ale jako realista stylem a socialista myšlením je popsal pouze letmo, okrajově a bez emocí, jako projev fantomického podivínství. Lze pochopit, že v jeho době a se Staškovým levicovým myšlením se spiritismus - nebo mediánství (od hovorů s médii), jak jej místní lidé podle Staška nazývali - jevil jako pozůstatek tmářství, falešná víra a brzda sociálního pokroku. Přesto Stašek jisté své pochopení spiritistům neupírá - mediánství chápe jako prostředí další náboženské reformace, v jehož živoucí a bizarní víře nacházeli mnohdy nejchudší lidé naději v lepší (a věčnou) budoucnost, kterou neuměli najít ve strnulém přístupu tradiční církve. Ačkoli však povídky Blouznivců drží kontakt postav s podkrkonošskými spiritistickými skupinkami a konkrétně s výše zmíněným Sborem sv. Václava nějak pohromadě, jako literatura by se zcela dobře obešli i bez nich. - Úvodní povídka Dvě horské dívky je snad zajímavá svou syrovostí. V pletenci tak či onak tragických peripetií s milostnými zápletkami příběhu jsem se nějak pro jeho odbočky ztrácel. Pěkný je vnořený příběh bohoslovce Jana, který v dopisech líčí svou duševní chorobu, na jejíž následky posléze umírá - tam jakobych četl Dostojevského. Ostatně Stašek velmi ctil klasiky a v Blouznivích až poněkud neústrojně nešetří odkazy, kdy nechává postavy vynášet výčet z jejich četby, oblíbených myslitelů a shrnutí jejich filosofií velikánů - často se zmiňuje Byron, Goethe, Shakespeare. Působí to místy jako ten příslovečný dělník ze šroubárny, u práce při soustruhu třímající v ruce Vergilia v originále. Zde Stašek chtěl asi být příliš naučný a próze to neprospělo. Také mám pocit, že v úvodní povídce poněkud opisoval od Tolstého Anny Kareniny, což mi sice příliš nevadí, protože Tolstého mám rád, ale přece jen jsem tam necítil originalitu. Spíše jsem vnímal autorovo přimknutí se k vzoru ne co do mysticismu, ale do literární formy, kde líčený život jedince má vyústit ve velkolepé filosofické otevření. Tím jsem si připravil oslí můstek a rovnou přeskočím k závěrečné obrozenecké povídce Voborský, která je ve svazku podle mého vůbec nejslabší a její závěr je až takřka solidně pitomý. "Přestal číst, zamyslil se, že tohle napsal, když byl v Americe, pak zase převracel listy a zrak mu utkvěl na tomto odstavci: "Zinaida má oči do zelena jako vodník, ba v celé bytosti její je něco démonického, vlastně diblického, čertovského, co člověka láká i straší zároveň..." Skonče, řekl si: "Tohle jsem psal na Rusi." Praštil deníkem o desku stolu, vstal a procedil mezi zuby: "Spálit... Spálit..." (...) V plamenech hořely steré myšlenky, steré city a syčely, kypěly, vřely, ztrácejíce se v dýmu a v kouři. Vmetl do ohně poslední lístek, obrátil se a zvolal: "Nová láska, nová síla, nový život!" - Velmi nepodařený závěr knihy, kýč jak bič, bohužel. - Ale ještě samozřejmě zpět - k tomu lepšímu a nejlepšímu z Blouznivců. Pro mne vrcholem je povídka Rytíř Boch a dějově navazující povídka paní Stoupová; Blouznivci mají totiž zvláštní a trochu nešťastnou strukturu, kdy některé povídky na sebe navazují a jiné příběhy náhle končí jakoby nedořečeny, autor se jim prostě už dál nevěnuje. Postava Prokopa rytíře Bocha z Krásného Dolu je velmi pěknou donkichotskou postavu žebráka, jehož jediným majetkem se nakonec během života stává svitek se starým rodokmenem, stařičký meč s vyrytým nápisem a housličky - a snad jeho titul rytíře, ovšem rytíře z Nemanic. Rytíř Boch bloudí křížem krážem Podkrkonoším s přesvědčením, že je po pradávných předcích jediným dědicem panství Krásný Důl, které chce vysoudit na knížatech Vallenburcích, jež jej momentálně vlastní. To se mu samozřejmě nemůže podařit, ale jeho čistá a barvitě vylíčená postava budí soucit i pochopení. Navštěvuje právníky, setkává se Vallenburkem, nakonec unikne fingovanému sňatku se stárnoucí ženou, která by si ráda jeho rytířský titul přisvojila. Na živobytí si vydělává horu na housličky a uvědomuje si: lidé mi dávají almužnu nikoli za to, že jim hraju, ale ze soucitu; svými housličkami zakrývám, že nejsem než žebrák. Rytíř Boch by byl ještě lepší povídkou, kdyby ji Stašek nějak dokroužil do jakéhokoli finále, ale on místo toho zase už přeskočil jinam, k vypravování o jiné postavě z okruhu mediánů Sboru sv. Václava. - Zajímavý i když neurovnaný je Pan Šimon, kdy hlavní postavu sledujeme od tápání a alkoholismu rozervané melancholické duše až k odbočce k válečnému tažení v Polsku, pak se po návratu Šimon stává aktérem bojůvky mezi sedláky a pomocníky místního průmyslníka; sedláci pod Šimonovým vedením půtku prohrají a on končí ve vězení. Skvělá je scéna, kdy rána osudu z nečekaného místa s vyvrcholením ve směšnětragické scéně jako pomyslný výstřel z lůna vlastní rodiny dopadá na onoho továrníka; jak život uvěřitelným způsobem nakonec drtí i ty, kteří v bojůvce podněcovali ke křivosti a vědomě páchali násilí. Celé je to neohrabané a kostrbaté, ale dá se koneckonců dobře přečíst a nějak přetavit a dobré si k posile duševního organismu ponechat. - Dobrá je i syrová povídka Housa o žháři, kterého dohnaly plameny vlastního požáru. - Snad ještě úryvek o "spiritech" z povídky V stánku. "Ani Šimon ani Růžena, kteří nad ostatní vynikali vzděláním, nepřemýšleli o tom, jak vše to, co slyšeli a viděli, srovnává se s rozumem. K sboru je poutali ne duchové, jak se zjevují, ale nové nazírání na svět a hluboké přesvědčení těch dobrých prosťáčků, že lidstvo je mravně porušeno; že mu přijde obnova i posvěcení jen z náboženství a lásky všelidské. Názor ten byl i názorem jejich; proto neměřili to, co se kolem nich dálo, loktem pochybovačného mudrování; cítili jen hlubokou touhu po mravní očistě a radost i naději, že očista ta jako nová myšlenka vychází z chudých chaloupek horského lidu. V řečích a skutcích prostřednic (rozuměj médií) nebylo klamu; byly to ženštiny dobré, spravedlivé, o svém vyšším poslání nezvratně přesvědčené, všech podvodných úmyslů prosté. Občasné vytržení jejích myslí bylo jim jako nadpozemským zjevením. Vše, co vyprávěly, nevymykalo se z kruhu jejich názorů, nabytých buď četbou, buď jinými vzpomínkami; jejich vědomosti o životě za hrobem byly naivní jako ony samy a jako ti hodní lidé, kteří je poslouchali. Ale v jejich projevech pronikala skalopevná víra, že duchověrectví je novým zjevením; že blíží se doba, kdy na světě ujme se vlády sám Duch svatý, ba že blízký jest i příchod království Božího na zemi." - Když neuctivě shrnu: Stašek byl skvělý pozorovatel a dobrý vypravěč příběhů; filosof byl spíše odvozený a kde se snažil být sám sebou, bylo výsledkem patetické, leč prázdné vizionářství. Blouznivci našich hor (vydáno 1896) jsou klasikou pokrytou už poněkud prachem - nabízelo by se jejich jakési nové napsání, přeeditování, tento postup mi ale je ve skutečnosti z duše protivný a tak dám přece jen přednost tomu poněkud nekonzistentnímu a rozpačitému originálu. Ostatně Staškovy Blouznivce už přepsal jeho syn Ivan Olbracht, ale nakonec bylo v jeho verzi více syna, než otce. Nevím, Olbrachtovu verzi jsem v ruce neměl; četl jsem vydání z roku 1959, což verze ještě ze "Staškovy ruky" s pěknými ilustrace Karla Oberthora. F. X. Šalda prý dal Blouznivcům vysoké hodnocení. - P. S. Antal Stašek zřejmě miloval větu: "Měsíc je jako rybí oko." V knize se vyskytuje asi pětkrát.

Komentáře (0)