Rozložíš paměť.

recenze

Uffff... Tohle bylo nesmírně bolavé čtení, a to o to víc, že nás Marek Torčík nechal nahlédnout do svého nitra, poodhlalil problémy své rodiny a nastavil zrcadlo celé naší společnosti na počátku 21. století.

Autor nám předkládá útržkovité vzpomínky na své dospívání (někdy možná trochu nesouvisle v závislosti na tom, v jakém pořadí se v jeho paměti vynoří), které ve finále vytvoří poměrně slušný obraz tehdejší české společnosti, v níž se netolerovala žádná odlišnost. Vyrůstal v prostředí, kde bohužel nebyla nouze o alkoholismus, domácí násilí, chudobu, rasismus, homofobii, šikanu, běžnou praxí je popírání reality, a to vše je hluboko zakořeněno, protože veškeré problémy se táhnou napříč generacemi.

"Co ste to sakra za rodinu?" směje se Karolína. "Tolik sraček najednou."

Torčík zvolil du formu vyprávění, což na mě působilo o to sugestivněji, ale rozumím tomu, že tahle forma není pro každého. Jeho jazyk je krásný, poetický, nebojí se metafor - básník se v něm zkrátka nezapře.

Rozložíš paměť je kniha, na kterou rozhodně nezapomenete - je plná bolesti, někdy až zmaru, plná momentů (k) zamyšlení, ale hlavně je to kniha ryze osobní, plná niterních pocitů. A já si hrozně moc přeju, abychom se jako společnost dostali do bodu, kdy nebudeme řešit orientaci člověka, jeho původ, jeho vzhled, ale jeho kvality, aby něco takového už nemuselo prožívat žádné dítě, dospívající, ale ani dospělý.

"Kdyby nám ti volové dali pokoj, ani bys nevěděl, že je na tobě něco špatně."

Komentáře (0)