Rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se která chová, ale jak se k ní chovají druzí

recenze

Tuto knihu jsem našla v povinné četbě, která je volně ke stažení na stránkách jedné pražské knihovny. Mimo to o ní vyprávěla učitelka na češtinu minulý rok, a mně Pygmalion nějak uvízl v hlavě. Takže když jsem jednoho pátečního večera zasedla s kakaem k počítači, rozhodla jsem se přečíst si pár stránek, ale hra se mi zalíbila tak, že jsem ji přečetla asi za dvě hodiny.

Kniha je o pouliční květinářce Líze Doolittleové, prosté, nepříliš dobře vychované dívce, která se neumí ani chovat, ani pořádně vyjadřovat. Když ji na ulici slyší mluvit Henry Higgins, specialista na fonetiku, který dokáže rozeznat akcent z různých částí Londýna s neuvěřitelnou přesností, nadhodí, že by jí dokázal naučit mravům i mluvě a udělat z ní za půl roku dámu.
Líza to zvažuje a další den zvoní u Higginse s prosbou, aby jí naučil pořádně se vyjadřovat. Nechce už být pouliční květinářka, chce pracovat v obchodě, proto se musí naučit mluvit s lidmi.
Higgins, který u sebe hostí svého přítele Pickeringa, se rozhodne, že z toho udělá svou vlastní osobní výzvu. Začne tedy Lízu učit a za několik měsíců ji vystaví první zkoušce...

Charaktery hlavních představitelů byly poměrně dobře zpracované. Higgins je typický pokrytec, který je sice chytrý a vážený, ale káže vodu a přitom sám pije víno. Přestože učil Lízu dobrým mravům a krásné řeči, sám se ve společnosti chovat neuměl a vystupoval neomaleně a hrubě. Jeho přítel Pickering byl spíše v jeho stínu, ale povahou byl někde úplně jinde - na rozdíl od Higginse se uměl chovat a byl galantní i k pouliční květinářce Líze. Ta si samozřejmě prošla velkým vývojem, od dívky vychované ulicí, která neuměla správně vyslovit ani jednu větu a její chování bylo nedůstojné a k dámě velmi neadekvátní, po vyspělou, moudrou mladou ženu, která si uvědomuje svou cenu a hodnotu.

Pigmalion je drama o pěti dějstvích. Přestože je dílo koncipováno jako divadelní hra, na film se jistě hodí daleko víc. Scény se velmi často střídají a autor dává důraz i na poznámky, vsuvky, které vysvětlují děj. V těchto vsuvkách se dopodrobna zabývá popisy místností a jejich vybavení, což sice přispívá ke zpomalení děje, ale zároveň tato drobnokresba poskytuje čtenáři realistickou představu.

Děj jako takový má rychlý spád, brzdí ho jen výše zmíněné scénické poznámky a monology některých postav. Například když poprvé mluvil Lízin otec a jeho monolog měl o mnoho více řádku, než všechny předchozí, zarazilo mne to a pak jsem si delších replik více všímala. Vyskytují se v textu jen párkrát, většinou potom ke konci, kde je také nejvíc mravních poučení a kde je nejvíce znát vývoj Líziny osobnosti.

Na motivy této knihy bylo natočeno více filmů a je hrán i v divadlech, pod názvem My fair lady. Myslím, že tento název jistě všichni dobře znáte a určitě jste to už slyšeli. Já se přiznám, že jsem ani jedno zpracování zatím neviděla, možná až na Pretty woman, jehož tvůrci se nechali Pygmalionem inspirovat.

Kniha se mi četla příjemně a rychle, měla jsem dočteno asi za dvě hodiny. Vytkla bych asi jedině skutečnost, že autor nedal moc prostoru pro zachycení Lízina pokroku a jejího učení. V jedné scéně byla prostá květinářka a v další už mluvila (většinou) jako dáma. Tomu bych rozhodně dala větší prostor, protože by to bylo zajímavé i pro čtenáře a lépe by to vykreslilo její charakter. Jak podotýkají další lidé, Pygmalion by se možná více hodil pro klasické prozaické zpracování, kde by bylo více prostoru pro popsání změň postav, jejich charakterů, prostředí a podobně.

Z knihy plyne i několik poučení, hlavně o tom, jak by se měl člověk chovat a jak zevnějšek a mravy a způsoby určují naše postavení ve společnosti a naše postavení ve společnosti zase určuje mravy a způsoby.

Každopádně se mi kniha četla příjemně a rozhodně ji můžu všem jenom doporučit :)

Komentáře (0)