Když na sebe prozradíte úplně vše...

recenze

Kallocain. Antiutopie, dystopie. Kniha, která se úzce dotýká jak nacismu, tak komunismu. Kniha, která je autorčinou reakcí na nezvratný postup nacistických vojsk. Poslední dílo autorky, která spáchala sebevraždu, než aby žila ve světě, kde se rozmáhal nacismus. Už když tohle čtete, musí vám být jasné, že se jedná o neobyčejnou knihu. Přesto o ní ale mnoho lidí vůbec neví. I já jsem ji našla náhodou, když jsem na wikipedii hledala podklady pro svou seminární práci. Hledala jsem tuhle knihu v knihovně i v knihkupectví, ale marně. Nakonec jsem přece jen dostala šanci si ji přečíst, za což jsem velmi ráda.

Co mi nesedí hned na začátku, je samotná poslední věta anotace, která říká, že tenhle román "je mnohem víc strhující než Orwellův román 1984". To mi přijde jako trochu hloupá propaganda, hned knihu takhle vyvyšovat, protože to je přece na každém čtenáři, aby to posoudil. Poznámka, že se Kallocain dá s 1984 srovnávat, by byla na místě, ale tohle je přece jenom trochu přes čáru, protože to čtenáře hned nutí k nějakým závěrům. Smutné na tom je i to, že Kallocainu tahle věta vůbec nepomohla a na popularitě nepřidala.

Kniha je to každopádně velmi zvláštní. Vypráví ji Leo Kall, vědec a tvůrce Kallocainu. Leo Kall není typický hrdina. Spíš bych ho označila jako antihrdinu. Je zpracovaný systémem a snaží se být dobrý souvoják. Bojí se všech protistátních myšlenek a je podezřívavý ke svému kolegovi Rissenovi, který vypadá, že smýšlí trochu liberálněji než on.

Na jednu stranu je Kallocain skutečně drsnější než 1984. George Orwell nechává hrdinům alespoň zdání soukromí, které ve Světovém státě opravdu takřka neexistuje. Kamery jsou v ložnicích, všichni občané jsou ke svému povolání ještě vojáci. Vojáci hlídají na slavnostech a podávají hlášení, jestli se lidé správně baví. Pomocnice v domácnosti podávají informace o tom, jestli v rodině vše funguje tak, jak má. Děti jsou v osmi letech posílány pryč a rodiče už je potom téměř nezajímají. A v tomhle světě ještě ke všemu Kall vynalezne drogu, která donutí člověka říkat všechny svoje nejniternější myšlenky.

Kniha je vyprávěna v ich formě z pohledu Kalla, který si píše ve vězení deník a vzpomíná na svůj uplynulý život. Co je hrozně zvláštní je, že v knize není přímá řeč psána v uvozovkách, ale pouze pomlčkami. To někdy dělá hrozný chaos, protože pomlčky jsou jenom na začátku přímé řeči a na konci už ne, takže pro mě někdy bylo těžší se v textu zorientovat.

Myslím, že dílo Karin Boyeové je skutečně pozoruhodné, drsné a děsivé. Je škoda, že si v dnešní době neudrželo tolik pozornosti a zapadlo, ne jako třeba již zmíněný román 1984. Přijde mi totiž děsivá skutečnost, že vynalézt sérum podobné kallocainu je už jenom otázka času, když přihlédneme ke všem detektorům lží, různým drogám a chemickým sloučeninám, které jsme schopni vyrobit... Obávám se, že to, před čím Boyeová varuje, by se skutečně jednou mohlo stát skutečností. A to je pro mne znak vynikající dystopie; je reálná.

Pokud hledáte kvalitní, dobrou knihu, určitě po Kallocainu sáhněte. Můžu jenom doporučit a doufat, že této neobyčejné knize alespoň trochu pomůžu k dalším čtenářům :)

Komentáře (0)