Řezník

recenze

Roku 1985 ho konečně dostali!
Muži detektiva Edwarda Shanka sejmuli při nočním zátahu postrach Seattlu – masového vraha mladých dívek, kterému se přezdívalo Řezník z Beacon Hill. Vrah děsil celé město svojí neobyčejnou brutalitou, s jakou zabíjel, mučil a znásilňoval mladé dívky. A teď to všechno skončilo. Z detektiva Shanka je přes noc hrdina a Seattle může zase volně dýchat…

Současnost…
Detektiv Shank už dávno u policie nepracuje, ale město ho stále zná. Je mu už osmdesát let a za svoji dlouhou kariéru poslal do chládku pěknou řádku grázlů. Na odpočinek se mu moc nechce, ale po úraze, který utrpěl, si přece jen přizná, že už nemůže bydlet sám a stěhuje se do domova pro seniory. Svůj dům přenechává vnukovi Mattovi, který je vlastníkem velmi úspěšné sítě restaurací rychlého občerstvení ve filipínském stylu Adobo. Matt se do domu zatím stěhuje sám přes to, že má přítelkyni Sam. Samantha je spisovatelka a píše – teď se podržte – o masových vrazích.

První a nečekaná věc bylo to, že jsem už v první kapitole věděla, kdo je vrah. Co moje paměť sahá, toto jsem v žádné jiné knize ještě neviděla. Navíc tento vrah byl popsán jako poměrně dost silná osobnost a kdybych nevěděla, co vím, asi by mi byl i sympatický. Takto mi při „jeho“ kapitolách běhal mráz po zádech z toho, že mu vidím do hlavy a z velice zdařilého popisu jeho nutkání k dalšímu mordu. Navíc vrah neustále krouží kolem hlavních hrdinů a nebyla by to paní Hillier, kdyby nevyužila příležitosti věci zamotat ještě daleko víc děsivým a šokujícím způsobem. Vždycky když se v příběhu objevil On, vyvolalo to ve mně takové to správné napětí a mrazení, takže paní autorku za nápad vraha prozradit chválím. Kdybych to nevěděla, zdaleka se mi z něj tak neježí „srst“ v zátylku. Co udělá? Komu co udělá? Odhalí ho někdo? Celkově kniha nebyla ani tak strašidelná, jako spíš psychicky náročná.

Mnohokrát mě při čtení napadlo, že ta baba (rozuměj paní autorka) je naprostá psychopatka. A nebo prostě jen dobře píše, umí vytvořit dobrou zápletku a krásné postavy. O ty kladné se bojíte a z vrahů jde hrůza. Snad v každé druhé kapitole bylo nějaké to: Panebože, to snad ne! :) Kupodivu ani to, jak vrah vzpomínal na své oběti, nebylo tak šílené, jako to, co se v příběhu dělo v současnosti. Paní autorka se opravdu nebojí toho provádět svým hlavním hrdinům nepěkné věci :). Navíc to, jak jsou postavy vzájemně propojené a jejich osudy propletené – prostě skvěle promyšlený příběh a úžasně zmáknutá psychologie. Tím, jak hlavním hrdinům vidíme do hlav (včetně vraha) si můžeme užít jejich vývoj a náhled na situaci kdy se začnou objevovat nové vraždy. Hlavně u jedné postavy se osud ubírá od slušného člověka kamsi do temnoty. Je zajímavé sledovat, jak u toho člověka bojuje svědomí a morálka s vlastním sobectvím a pokoušet se odhadnout, co nakonec bude mít navrch. Jen mě teď napadá, že jsem si k žádné postavě nevytvořila takový ten „přátelský vztah“. Některé osoby mi byly sympatické, to ano, jenže ne až tak, aby mi skanula slza, kdyby dostaly mezi oči řezníkovým sekáčkem. Postavy zkrátka nebyly napsané proto, abych je milovala nebo nad nimi plakala. Hrály svoji roli v příběhu, hrály ji dobře, jen ten bližší vztah k nim mi chyběl a nic mi ho nepřičarovalo – na toto je ostatně machr spíš paní Moyes, ale to už jinde jsme, takže zpět k Řezníkovi.

Některé scény byly celkem nechutné. Ne že by paní Hillier zacházela do moc odporných podrobností, ale představivost udělá svoje a tu ona tedy probrat k životu umí. Oproti tomu jedna jediná romantická scéna se jí moc nepovedla, byla taková odbytá, skoro se nebojím říct laciná. V knihách tohoto typu to sice nemá moc co dělat, ale na druhou stranu hezky popsaný vztah dvou lidí by nemusel být na škodu. Paní autorka ale bohužel umí lépe temné povahy bestiálních násilníků, případně úplně obyčejných lidí, než růžové obláčky zamilovaných dušiček. Přátelské vztahy (případně přátelské s benefity) jí ale problémy nedělají a jsou o mnoho více uvěřitelné. Moc se mi líbí, že se paní Hillier nešťárá ve zbytečnostech a omáčce okolo a jde v příběhu rovnou k věci, místy působí její styl až stroze, ale v tomto typu příběhu mi to sedí. V knize není nic navíc, všechno má svůj smysl, do zápletky perfektně zapadá a čtení odsýpá příjemně svižným tempem. Pokud už mě nechala paní autorka trochu vydechnout u nějaké méně napínavé kapitoly, dokázala na konec zařadit vždy jednu větu, která mě překvapila a donutila začít další kapitolu (ano, moc vyspaná nejsem :))

Celkově se sice nejedná o dílo, které by mě přinutilo uchváceně mlčet, ale zároveň je to kniha, kterou jsem přečetla téměř na jeden zátah a udržela si mě po celou dobu v plné čtenářské pohotovosti. Nejsem úplný milovník trillerů, ale knihy paní Hillier si vždycky ráda přečtu.

Komentáře (0)