Listen to my Heart: Moje láska k životu

recenze

Listen To My Heart: Moje láska k životu (2017) / Nikolaoss

„Chci vám říct jen to důležité. Žádné kudrlinky. Prostě tak, jak to doopravdy bylo.“

Roxette. Skupina, na které vyrůstalo velké množství lidí mojí generace. Nedokážu si představit, že je někdo, kdo by neznal ani jednu z jejich písní. Bohužel pro mě mají tu smůlu, že je jejich písně tak trochu přerostly. Nikdy jsem se nesnažila zjišťovat si o interpretech nic bližšího, stačila mi jejich hudba. Hlavně proto jsem neodolala možnosti to napravit a konečně si něco přečíst o zpěvačce skupiny Marii Fredriksson.

Když jsem začínala číst, byla jsem dost zvědavá, co nového se o Marii dozvím. Ne že bych toho před přečtením knihy věděla moc. Spíš jsem poslouchala písničky a věděla jsem, že byla, či snad dokonce ještě je, vážně nemocná. A to bylo tak všechno.
Setkání se ženou, jejíž hlas tak důvěrně znám, bylo velmi příjemným zážitkem. Marie byla ve své zpovědi hodně otevřená. A nezatajila nic z radostných chvil, za něž projevovala vděčnost, ani těžkých okamžiků, které musela překonat v průběhu její nemoci.

Když v první kapitole popisovala začátek nemoci, vtáhla mě okamžitě do svého vyprávění. Bylo to velmi emocionální – cítila jsem snad vše od lítosti, přes obdiv k Marii a její rodině, až po vztek na bulvární novináře, kteří si dovolili kontaktovat její příbuzné dříve, než jim sama mohla cokoliv říct a pronásledovali je až hluboko přes hranici slušnosti a ohledů.

Kniha sice začíná propuknutím nemoci, ale Marie vypráví i o svém dětství. Byla nejmladší dcerou a vždycky byla velmi energickým a živým dítětem, což jí zůstalo i v dospělosti. Vypravuje o svojí lásce k hudbě a zpěvu a o tom, jak už od malička věděla, že to bude jejím životem. To se mi líbilo. Je hezké vědět, že se dětské sny mohou splnit.
Marie se rozpovídala i o svých prvních písničkách o tom, jaký měla úspěch ve Švédsku jako sólová zpěvačka – o tom jsem neměla ani tušení – a samozřejmě jsem nebyla ochuzena ani o vyprávění o začátcích Roxette a o tom, jaké to je jezdit na turné.

Krom hudebních životních mezníků se svěřila i se svým soukromím. To, jak poznala svého muže a jak ji požádal o ruku, bylo hezké vzpomínání.
Když jí našli nádor na mozku, musela podstoupit bolestivou a náročnou léčbu. V knize popisuje svoje pocity, nejistotu a strach, ale i obrovskou odvahu nemoci čelit. I svůj návrat na pódium si musela vybojovat. Musela se učit znova texty kvůli neurologickému poškození, musela se smířit s tím, že jí po léčbě zůstaly následky v podobě závratí a postižené nohy. Ale nevzdala se.

V knize se při vypravování střídá se svojí spoluautorkou Helenou von Zweigbergk. Helena popisuje současnost, Marie přispívá vzpomínkami. Spolupráce těch dvou se podařila. Kniha je díky dvěma pohledům velmi čtivá. Hezkou atmosféru dodává i švédské prostředí. Názvy všech těch měst, vesniček a písní zněly trochu jako nábytek z Ikea. Líbilo se mi to, byl to takový veselý prvek při Mariině vzpomínání na dětství.
Kniha je doplněna i obrazovou přílohou, našla jsem fotky rodiny i přátel a pochopitelně kolegů z kapely Roxette. Na konci jsem objevila i seznam Mariiných nejoblíbenějších písní. Doporučuji si některé z nich pustit, je to pěkný doplněk k poznání Mariiny osobnosti.

Než jsem knihu dočetla, byla pro mě Marie pouze půvabným hlasem. Nyní už je za hlasem i člověk. Žena, která si prošla těžkými chvílemi, ale neztratila odvahu a chuť bojovat. Naučila se vážit si všeho krásného a blízkých lidí, kteří stáli při ní. Naučila se rozlišovat, co je opravdu důležité. A naučila se užít si každého dne a toho dobrého, co přinese. Tohle poselství chtěla předat dál prostřednictvím svojí knihy a myslím, že se jí to podařilo.

Knihu bych doporučila nejen fanouškům kapely Roxette, ale i těm, kteří si rádi přečtou o zajímavé osobnosti, jejíž osudy nebyly vždycky jen dobré.

P.S.: Hodnotit hvězdami jsem nechtěla, protože mi to v případě životopisu i tématu nepřipadá vhodné ani užitečné. Nicméně pro uložení článku hodnotit musím.