Krev teče vždycky červená

recenze

Krev teče vždycky červená (2018) / Nikolaoss (291 views)
Krev teče vždycky červená
I když jsem od paní Veselé zatím nic nečetla, rozhodla jsem se využít její nabídky na FCB a poprosit ji o kopii její nové knihy Krev teče vždycky červená ke zhodnocení. Po té, co jsem přečetla anotaci, jsem si říkala, že by mi příběh mohl sednout. A taky že jo. Hernajs, já mám ale šťastnou ruku! Paní autorka jako by psala přímo pro mě. Mimochodem, přísahám, že se bohužel neznáme :) takže následující spokojený ohlas není ovlivněn ničím jiným, než příběhem samotným.



Plavenské mořské císařství má toho času kapku problém. Vlastně se spíš jeho problémy vrší jeden na druhý. Nejdříve udělá ostudu princezna Sagjidara – ona ji dělá často, tentokrát ovšem míra trpělivosti císaře Marrana přeteče a princezna je potrestána vyhnanstvím. Císař tak přichází o schopnou dědičku, protože princ Felian je… mírně řečeno děvkař, ochlasta, feťák a flákač. To je druhý plavenský problém. Třetím problémem jsou až moc ambiciózní lordi, kteří jsou vším, jen ne oddanými poddanými. Do čtvrtice zlobí magici, kteří jsou sice postavení už dávno mimo zákon, ale kdo by se o zákony staral, když se dá utéci do kolonií a dělat potíže odtamtud. A když císař začne churavět, je to všechno úplně v kýblu.

Plavena není ale na světě sama. V zámoří, v plavenských koloniích, se chystají nepěkné věci a stahují se blíž a blíž k mocným, kteří v Plaveně žijí. Jedním z nich je arcimág Zvin, hlava všech plavenských psioniků a také člověk, který si nese z minulosti velmi zajímavé tajemství (a ne jedno). A právě ona minulost nyní hrozí, že ho dožene a ohrozí další pobyt jeho krásné zrzavé hlavy na krku. Jeho nepřátele hodlají využít paní Magnu, magičku na volné noze, která je bývalou žačkou arcimága Zvina. Vzhledem k jejich bouřlivým vztahům vůbec nepochybují o tom, že bude mít chuť vrazit mu kudlu do zad. Pro jistotu si ale připraví i pro ni slušnou motivaci, aby ji rozhýbali.

A tak to začíná.
Komplikované dobrodružství magie, pirátů, diplomacie, boje o trůn a o moc, zrady a dluhů z minulosti, které se vynořují z temnot a žádají splacení účtů. A nic není takové, jakým se to na první pohled zdá být.

Paní autorka má sklon neustále překvapovat, takže důležité informace jsem nacházela postupně. Sice to trochu ztěžuje orientaci v příběhu, ale na druhou stranu jsem se mohla pořád na něco těšit. Chvilku trvalo, než jsem poznala všechny důležité aktéry vyprávění a pochopila jejich vzájemné vazby. Jakmile se tak ale stalo, byla kniha k neodložení.

Každá postava si vedla svoji část příběhu a postupně se prolínaly dohromady. Nechyběla pochopitelně společná minulost, která měla vliv na jejich vzájemné vztahy a kterou paní autorka také postupně prozrazovala a komplikovala svým postavám současný život. A nešetřila je, to ani omylem. Všechny jejich chyby je nechá vyžrat až do dna a nepomůže jim žádnými lacinými spisovatelskými triky ve formě nečekaných zázraků. Nene. Tady si hrdinové i padouši musí pomoci sami.

Postavy byly propracované velmi podrobně, ale ne až tak, aby to bylo otravné. Kupodivu se nejednalo ani tak o jejich vzhled, jako spíš o duševní stránku a minulost. Toto měla paní autorka zmáknuté na jedničku a chování postav bylo pěkně ovlivněno a formováno tím, co už prožily. Vzájemně byly perfektně odlišené, takže i kdybych nevěděla, o které zrovna čtu (což jsem vždy věděla díky nadpisu kapitol) stejně bych je dokázala poznat podle charakteristické mluvy nebo způsobu uvažování. Mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Strašně snadno se s nimi sžívá. Na každém je něco přitažlivého a sympatického – což ovšem neznamená, že jsem si oblíbila všechny stejně :) - a i padouši mají světlou stránku v tom, že jsou nádherně sarkastičtí a černým humorem se nešetří. To miluju a umím si to užít. Ty spíše kladné postavy zase nepostrádaly určitou míru sobeckosti a vlastní zájmy. Rozhovory mezi postavami mě nesmírně bavily. Oceňuji také to, že ani nejmocnější postava nebyla neporazitelná. Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy některý z mých oblíbenců přijde o život, protože v tom, co se jim dělo se mohlo stát cokoliv.

Velmi mě oslovil styl psaní. Četlo se to skvěle. Obzvlášť popisy jsem si náležitě vychutnala. Nebylo jich nijak zbytečně moc, krásně však vnášely do příběhu. Jednotlivé scény jsem úplně viděla před očima. Navíc, když se paní autorka po nějaké krvavé a nebezpečné scéně v několika větách zasnila nad krásou pobřeží, tála jsem jak vosk. Nechyběla lehká erotika, která ale byla velmi decentní a popsaná vkusně a bez přehnaných detailů. Bavila mě politika příběhu a sledování plánů jednotlivých aktérů. Těšila jsem se, kdo kdy a proč podrazí koho. Zápletka byla poměrně akční. Pořád se něco dělo na všech frontách a bojové linie se postupně sbíhaly dohromady, aby hrdinové chvíli kopali na společném písečku, než je vyprávění zase donutí rvát se sami za sebe.

Kniha je již čtvrtou knihou o telepatce Magnólii, ale je prezentována jako samostatný román. Asi by tedy bylo dobré znát i předchozí knihy. Pro mě to bylo nicméně první setkání s postavami a světem Asterionu a za sebe můžu říct, že neznalost předchozího nebyla nijak potrestána. Příběh skutečně je možné číst samostatně a vychutnat si ho beze zbytku. Je také ukončený, takže nejsem vystavena týrání v podobě neznalosti konce. Stejně chci ale víc. Víc toho světa, víc podobného stylu psaní a… přiznávám se, víc Zvina.

Knihu doporučuji všemi deseti všem milovníkům akční fantasy s luxusními intrikami a černým humorem. Chcete postavy, které jsou sebevědomé, drzé a neodolatelné? Tady je budete mít. Chcete zajímavou zápletku. Není problém.

Komentáře (0)

kniha Krev teče vždycky červená recenze