Respekt i malá polemika

recenze

Pana Kovaříka si vážím pro spoustu informací a inspiraci, kterou přinesl do naší historické literatury. Ale na mysl mi přicházejí i některé otázky.

Pamatuji se na doby, kdy vlastně jedinou knihou na téma Napoleon a jeho éra byla publikace sovětského badatele s německy znějícím jménem Manfred, případně ještě knížka Josefa Polišenského. To se změnilo až po revoluci, do nemalé míry právě s příchodem Jiřího Kovaříka a jeho kolegů a přátel na český knižní trh.

Z jejich dílny už od té doby vyšlo tolik titulů, že začínám mít naopak pocit, že když jich přečtu určitý počet, budu znát i ostatní. Ale koneckonců opakování je matka moudrosti... Větší otazník pro mne představuje tematická šíře. Rozhodně si nemyslím, že dobrý historik je fachidiot, jenž ovládá do detailu třeba Punské války, avšak neví, kdy vládla Marie Terezie. Nemohu se však ubránit pochybnostem, zda je v silách jednoho, byť sebeerudovanějšího historika zvládnout nejen už tak komplikovanou éru přelomu 18. a 19. století, ale skákat z ní – navíc v poměrně velkém vydavatelském tempu - tu do středověku, tu do starověku, tu do 17. století, včetně například monografie Ludvíka XIV. Mám za to, že jde o celoživotní badatelská témata (třeba jako když Petr Čornej píše o husitském období).

Obávám se, že se to dá zvládat jedině za cenu rychlé a samozřejmě obratné kompilace z vybraných zahraničních publikací. Přínosné je to z hlediska oněch v úvodu zmíněných základních informací a inspirace k další četbě a k vlastnímu hledání (pan Kovařík byl například první a dosud jediný, kdo u nás zpracoval Poloostrovní válku jako samostatné téma). Jako čtenář však takové knihy beru do ruky s jistou ostražitostí a s podvědomým tázavým pocitem, kolik nedotažeností, nepřesností, ba omylů původních autorů může být přejato. Navíc postrádám rejstříky, které by u populárně-naučné literatury měly být samozřejmostí.

Za nejpřínosnější z produkce pana Kovaříka a spol. každopádně považuji překlady vzpomínek aktérů napoleonských válek, to jest jednotlivých vojáků, kteří šli s Napoleonem (anebo i proti němu). Z nich vychází též novinka Napoleonův voják, s podtitulem Jaký byl, jak žil a proč bojoval. Do stručných nástinů vývoje historické situace jsou vsazeny kapitoly líčící vojenský život i proměny francouzské armády té doby z různých pohledů. Od zavedení branné povinnosti, poměrů v kasárnách, cizinců v Napoleonově vojsku či zdravotní služby, přes vyloženě technické pasáže věnující se zbraním, až po odlehčenější záležitosti, jako byly souboje, pošta, ženy v armádě či psí miláčci vojáků. Čtenáře – stejně jako autora – třeba překvapí, jak otužilí a odolní vůči všem strastem tehdejší vojáci byli (případně se takovými stali). Ostatně asi ne náhodou se mnozí (pokud vše přežili) dožívali vysokého věku.

Texty se opírají o citáty z dopisů a vzpomínek vojáků, často s využitím dřívějších knih Jiřího Kovaříka, na něž ostatně autor často odkazuje. Může to působit dojmem, že prostě zase jinak přeskupil pasáže ze svých starších prací, ovšem výhodou je přehlednost. Proč tedy prostí vojáci vytrvale následovali Napoleona? Kovařík to vysvětluje a dokládá kombinací různých faktorů: Napoleon je dokázal nasytit, vést k úspěchu, čelil stejnému nebezpečí jako oni, ovšem na druhou stranu uměl využívat propagandu a psychologický kalkul.

Jakkoli z knih pana Kovaříka je zjevné, že sympatizuje s Francií a Angličany moc „nemusí“, tedy aspoň ne v období napoleonských válek, vím, že iracionalita a zaujatost do jeho myšlenkové výbavy nepatří. Tím víc mne překvapila kapitola Strach ze zajetí, popisující zacházení s francouzskými zajatci v době napoleonských válek. Řeč přijde i na Brity, konkrétně na lodě, které používali jako vězení. Tvrzení, že Spojené království se může pyšnit, že poskytlo předobraz mimo jiné nacistickým koncentrákům, bylo pro mne natolik silné, že mi přišlo správné trochu zapátrat a zjistit, co k tomuto tématu říká druhá strana.

Na anglicky psané Wikipedii u hesla prison ship člověk zjistí, že některé zdroje, o něž se opírá pan Kovařík (např. vztahující se k jménům Flavigny a Garneray), tu jsou zpochybněny. Popisy utrpení francouzských vězňů, vydávané v 19. století, jsou prý záměrně nadsazené či dokonce částečně či zcela fiktivní z propagandistických důvodů. Na tom by něco mohlo být, francouzsko-britské soupeření přirozeně neskončilo s napoleonskými válkami.

Pomiňme však problematicky zdrojovanou Wikipedii a vygooglujme ve spojitosti s napoleonskými válkami hesla jako prisoners, ship a podobně. Vypadne několik anglicky psaných statí, z nichž (přiznávám, že spíš intuitivně, nejsem profesionální historik) mi jako seriózní přišly např. Paul Chamberlain: The Release of Prisoners of War from Great Britain in 1813 a 1814 (Napoleonica. La Revue 2014/3), Gavin Daly: Napoleon's Lost Legions: French Prisoners of War in Britain, 1803–1814, Journal History July 2004, Anna McKay: British and French Prisoners of War, 1793-1815, blog Royal Museums Greenwich).

Z jejich četby mi vyplynulo následující:
Během napoleonských válek padlo do britského zajetí přes 100 tisíc francouzských vojáků. Na rozdíl od zvyklostí v 18. století, kdy bylo běžné, že si válčící strany zajatce vyměňovaly, však nyní byli tito nešťastníci většinou nuceni setrvat v zajetí celou dobu, tj. až do Napoleonovy abdikace roku 1814. Proč? V textech anglicky píšících badatelů se opakuje fakt, který pan Kovařík nezmiňuje, totiž že původcem této situace byl (byť nepřímo) sám Napoleon, který výměny zajatců odmítal, neboť vycházel z toho, že každý zdatný muž je teoreticky připraven bojovat proti Francii (a co kdyby se z Anglie vrátil naočkován jinými myšlenkami…) Napoleon tak navíc nutil Anglii, aby soustavně nesla všechny náklady spojené s „pobytem“ francouzských vězňů - což také něco vypovídá o jeho skutečném vztahu k vlastním vojákům…

Francouzští (a nejen oni přirozeně) vězni tak plnili britské věznice, které na ostrově logicky praskaly ve švech (včetně nově postavené věznice Dartmoor, jež se měla stát pověstnou). Proto je Britové umisťovali na vysloužilé lodě zvané hulks, které ostatně tímto způsobem využívali už při střetu s americkými koloniemi. O životních podmínkách v „hulks“ si jistě nelze dělat žádné iluze, i když se to mohlo lišit případ od případu. To, co popisuje pan Kovařík přirozeně na dnešního čtenáře působí hororově, ale bylo by to tak odlišné při popisu poměrů v jiných tehdejších věznicích? Tedy pokud nešlo o ty důstojníky, kteří na „čestné slovo“ pobývali víceméně na svobodě. Ohledně výměn zajatců se určitá jednání mezi britskou a francouzskou stranou uskutečnila, ale k žádné dohodě nedošlo. Některé výměny byly zorganizovány ve Španělsku během Poloostrovní války, nicméně skutečně efektivní systém se až do roku 1814 nastolit nepodařilo.

Zajímavý je také fakt, který zmiňuje Paul Chamberlain, totiž že na konci války se některým konečně propuštěným Napoleonovým vojákům (možná spíš těch z věznic na pevné zemi) paradoxně nechtělo vrátit do Francie, kde začali vládnout Bourboni; krom toho se v Anglii zabydleli, ještě ve vězení se začali živit třeba výukou francouzštiny, obchodováním v rámci věznice, a podobně.

To všechno spíš jen pro doplnění, že v dějinách bývá někdy víc paradoxů než by si člověk myslel. Obecně vzato se mi zdá, že téma zajatci napoleonských válek není rozpracováno tak podrobně jako bitvy či jiné aspekty této éry. Přes všechny výhrady budu na další knihy Jiřího Kovaříka čekat se zvědavostí.

Komentáře (0)